Odhodlání porazit leukémii je sice hezké, ale závisí na dárci. Pokud není, nemoc je vždy silnější

Václava Šusterová
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Václava Šusterová

1. února se dozvěděla, že onemocněla nediferenciovanou leukémií. „Syn, syn, syn, co bude s mým synem, tohle mi šlo hlavou první okamžiky,“ vyprávěla třicetiletá Václava Šusterová v Dobrém dopoledni. „Týden jsem měla příznaky téhle nemoci, velké modřiny, únava, která byla čím dál větší. Vyčerpalo mě vyklizení myčky, že jsem si musela jít na tři hodiny lehnout, stupňovala se bolest hlavy. Rozhodli jsme se, že je nejvyšší čas jít na odběry a zjistit, o co jde.“

Její muž je lékař, ona je zdravotní sestřička. „Pořád jsem chodila za manželem, hele, že to nemůže být leukémie, že ne? Snažila jsem se ujistit, ale oba jsme měli veliké podezření a báli jsme se toho. Bohužel se to na těch odběrech v pondělí potvrdilo. Měla jsem hodně hrubý odhad, jak bude léčba probíhat. Ale co všechno mě čeká, to jsem představu neměla,“ vzpomíná Václava Šusterová.

Říkala jsem si, že jsem ráda, že jsem to já a ne můj syn

„Ono to ani nejde, dokud to člověk nezažije. Tohle nikomu nepřeju, ale opravdu nikomu. Rakovina a nemoc je to nejhorší, co vás může potkat. Ještě když si vezmu, že tohle potkává děti, miminka, to je nepředstavitelný. Říkala jsem, že jsem ráda, že jsem to já a ne můj syn,“ vyprávěla Václava Šusterová.

Vše nabralo neuvěřitelné obrátky, už dvě hodiny poté, co se dozvěděla diagnózu, byla na cestě do nemocnice v Brně. „Přišla jsem domů, sbalila jsem věci, babičce jsem řekla nejnutnější věci, kde můj syn co má, jeho režim naštěstí znala, jenom jsem jim všechno ukázala a jela jsem. “

Neskáčete metr vysoko a není vám hej, ale není to takové, jak se to prezentuje

Po nástupu do nemocnice začal teprve kolotoč. Odběry, rodinná anamnéza, velké množství vyšetření, třetí den ji byla nasazena kontinuální chemoterapie na sedm dní a sedm nocí. „Jedna kapala celých sedm dní a nocí, do toho vám dají další, my jsme tomu s pacienty říkali oranžáda, po tom vám teda slezou všechny vlasy a chlupy, to je největší dryák. Dostáváte hodně léků proti nevolnosti, zvracení, je to dobře ošetřeno. To, co vidíte ve filmech, že se tam člověk půl dne dáví, to ne. Neskáčete metr vysoko a není vám hej, ale není to takové, jak se to prezentuje,“ popisuje své zkušenosti Václava Šusterová.

I v těchto dnech mohla na chviličku vidět a pomazlit se s tehdy rok a půl starým synem. „On to zvládal skvěle, vysvětlili jsme mu, že má maminka auva, a že musí být v nemocnici, že to jinak nejde. Každý večer mamince z okna mával, s babičkou chodili do kostela, i tam mamince posílal pusinku. Horší by to bylo asi, kdyby byl starší, to by si mohl na internetu vyhledat, co jeho mámě je.“

Zjistíte, že strašně chcete žít, a že hrozně chcete být s rodinou

Člověk v takové životní situaci přemýšlí. „Co bude dál, o životě, o postoji k němu. Říkáte si, že člověk řeší občas hlouposti a zjistíte, že strašně chcete žít, a že hrozně chcete být s rodinou. Ono je to odhodlání strašně hezký, ale závisí na dárci. Pokud není, tak můžete bojovat sebelíp, sebevíc chtít, ale jednou ty síly dojdou, ale ta nemoc je vždy silnější ve finále.“

„Budu mít já taky to štěstí? Budu moci jít na tu transplantaci? Budu moci žít, tohle mi šlo hlavou. Dárce se našel po dvou měsících. Nejhorší je čekání. Měla jsem strašnou radost, volala jsem to na všechny strany. Nabitá životem, odhodláním. Řekla jsem, že prostě jo, že to musím porazit. Že když mám to obrovský štěstí, že se dárce našel, že to prostě porazím,“ vypráví svůj příběh se zatím šťastným koncem Václava Šusterová.

Za cenu, že někdo obětuje trošku svého pohodlí a daruje kus sebe, daruje život

Ráda by tím lidem řekla, že dárcovství má veliký smysl. „Člověk dá hodně, dá život. Za cenu, že obětuje trošku svého pohodlí a daruje kus sebe, daruje život miminkům, batolatům, dospělým, to je jedno, ale daruje život. A lidi bez té transplantace by neměli šanci. To je důvod, proč spolupracuji s Českým registrem dárců krvetvorných buněk IKEM.“