Novinář je pes, který honí svůj vlastní ocas

Právě prostředí, ve kterém vyrostl, ovlivnilo jeho vztah k českému jazyku. „Když jsem byl ve škole, tak se nás ptali, jaká řeka protéká Těšínem, všichni spolužáci řekli Olza a já řekl Olše. To je hrozný název, ale řekl jsem to česky. Mám k češtině zvláštní vztah, až opatrný. Rád s ní pracuji, možná od ní mám i trochu odstup. Snažím se mluvit spisovně a mrzí mě, když někdo dělá v tomto jazyce chyby.“

Když jsem tlumočil, Poláci si mysleli, že jsem Ukrajinec

Babička posílala malého Marcela nakupovat rožky do sklepu. „Domluvím se polsky, dokonce jsem jednou v Gdaňsku kolegům tlumočil z polštiny do češtiny. Poláci se tehdy ptali na můj zvláštní přízvuk, mysleli si, že jsem Ukrajinec,“ směje se při vzpomínce na překladatelskou historku jihlavský novinář, krajský šéfredaktor Deníku Marcel Moržol.

Vystudoval sociologii v Brně. Už tehdy pomýšlel na žurnalistiku, ale měl pocit, že tento obor byl příliš politicky svázaný. „Vybral jsem si něco teoretického, co spíš rozvíjí myšlení. Brali jednoho z padesáti, tak jsem si to pojistil přijetím na výpravčího. Celá naše rodina pracovala na dráze, mám rád vlaky. Kdyby mě nevzali na vysokou, dělal bych výpravčího. Dodnes jezdím rád vlakem, ale už jen z nostalgie,“ usmívá se Marcel Moržol.

Z Těšína jezdily vlaky až do Asie

„Jarek Nohavica o tom zpívá. Z Těšína jezdí vlaky do celého světa. Já pamatuji, že v devadesátých letech projížděl Těšínem vlak, který měl na vagonech napsáno Varšava – Istanbul. Z Těšína jezdily vlaky až do Asie,“ dokresluje atmosféru svého rodného města jihlavský novinář.

Novinářem se Marcel Moržol stal v roce 1992. „Šel jsem se zeptat do novin a oni mě vzali. Jediné, co jsem měl, že jsem uměl česky psát. Taky jsem měl ze sociologie systém, přístup, průpravu. To není jen teoretická věda, v prvním a druhém ročníku byly zkoušky z matematiky a statistiky. Něco jsem ze školy uměl,“ vzpomíná na své začátky současný šéfredaktor vysočinských Deníků.

Příběh o jeptiškách s kuponovými knížkami

Začínal něčím, čemu se v novinářském prostředí říká jedňáky. Za týden jich napsal pět. „To jsou články na jeden sloupeček. Tehdy začínala kuponová privatizace, psal jsem o ní, ale nehodnotil jsem ji. Třeba jsem napsal příběh o jeptiškách, které přijely z Bílé vody v mnoha autobusech se svými kuponovými knížkami, aby se zaregistrovaly a mohly prodat nějaké akcie.“

Měl velké štěstí, protože pracoval v regionálním deníku, který tehdy prodával denně 160 tisíc výtisků. „Moravskoslezský den vycházel v Ostravě, ale dělali jsme si i vlastní celorepublikové zpravodajství. Jezdili jsme do Prahy, na Slovensko. Byl jsem jako novinář u toho, když kvůli hlasům slovenských poslanců nezvolili Václava Havla, když do Čech přijel Tomáš Baťa. Byli jsme velký deník a všude nás zvali,“ vzpomíná na své novinářské začátky Marcel Moržol.

Noviny čteme proto, abychom se utvrdili ve svých názorech

Na psaní už mu dnes tolik času nezbývá, ale píše. Teď pracuje jako šéfredaktor vysočinských Deníků. Podle Marcela Moržola se regionální zpravodajství a noviny dělají hůře než celostátní. „My neděláme ty velké kauzy, my děláme malé věci. Novinář se musí umět podívat z okna a musí vidět zajímavé věci, o kterých by se dalo napsat. Co se kde změnilo, co tam včera nebylo a dnes tam je. Musí poslouchat lidi v hospodě a taky v autobuse. To musí novinář umět,“ přemýšlí Marcel Moržol.

„Taky se musí redaktor tady smířit s jednou věcí a totiž, že novinář je pes, který honí svůj ocas. Že prostě bude psát o tom, o čem psal už před osmi lety. Ten svět se nemění. V zimě je prostě potřeba odházet sníh, tak to je. Berte to s pokorou ke čtenářům. Není přece důležité se na věc podívat nověji, podstata zůstává stejná. Já si myslím, že lidi nečtou noviny proto, aby získávali nové názory, ale spíš, aby se utvrzovali v těch současných a v tom, že ty názory jsou správný. Na to by redaktor měl myslet,“ uzavírá šéfredaktor vysočinských Deníků Marcel Moržol.