Jak se rodí štípaná holubička: Jindřich Toman ovládá řemeslo, které dnes umí už jen málokdo

Dříve byla jejich výroba na Horácku, ale i v dalších regionech velmi rozšířená, dnes už je dokáží vyrobit jen jednotlivci. Na Vysočině je jako jediný dělá Jindřich Toman z Pelhřimova. Za své umění už v roce 2017 získal ocenění od kraje Vysočina.

„Byl to takový jako posvátný grál, který měl tu domácnost nebo tu rodinu chránit,“ popisuje pan Toman. Samotná výroba vyžaduje především kvalitní materiál. „Já to vyrábím ze smrkového dřeva. Musí být husté, nesmí tam být křeč, prosmoly. Vyseknu si takové dva hranolky, které opracuju hoblíkem. Vyřežu si tam nožem zářezy, které slouží k rozkládání těch jednotlivých peříček,“ ukazuje mistr.

Dřevo se ale předem musí ještě uvařit ve vodě. „To aby změklo, aby se nelámalo. A potom se to nožem nebo skalpelem nakrájí na jednotlivá peříčka. Když je to rozkrájené, tak se to rozloží jako vějíř a zaháknou se za sebe jedno pod druhé, aby to drželo tvar,“ popisuje Jindřich Toman postup, který ale nejde udělat najednou. „Kdyby to šlo, jedna holubička by trvala asi hodinu a půl,“ zamýšlí se.

Jindřich Toman byl celý život lesníkem. Pracoval i v Novém Městě na Moravě, kde se štípané holubičky naučil od Jiřího Dřevíkovského. Po přestěhování do Pelhřimova, do paneláku, se do holubiček pustil ve velkém a vytvořil jich stovky. Následovníka ale nemá, protože toto řemeslo vyžaduje především trpělivost. Jedno rekordně velkou holubičku vyřezal pro pelhřimovské Muzeum rekordů a kuriozit, pro svého souseda z domu Miroslava Marka. „Jak je těžká nevím, ale velká je skoro metr,“ ukazuje Mistr tradiční rukodělné výroby z roku 2017.