Někdy se k faráři Toufarovi obracím v prosbách o přímluvu, říká spisovatel Miloš Doležal

„Věděl jsem, že Josef Toufar byl křivě obviněn, že byl pomlouván, že byl dehonestován i po smrti, po ubití, po zavraždění, snažil jsem se kauzu pochopit a nahlédnout do ní s tím, že jsem se pokoušel kompletovat vzpomínky pamětníků. Objížděl jsem různé Toufarovi přátele, příbuzné, kamarády, spolužáky. Tehdy v devadesátých letech žila spousta lidí v dobré pamětnické kondici, a když se po roce 2000 začaly otevírat archivy, tak jsem čmuchal i tam. Podařila se taková syntéza, propojit vzpomínky s těmi archivními bádáními,“ vyprávěl Miloš Doležal.

Poznal jsem ho jako člověka otevřeného, laskavého, člověka humoru, ne žádného kakabuse

Protože archiv neřekne, jaký měl Toufar úsměv, jaký měl způsob humoru, jak mluvil. „To vám řeknou živí lidé. Tak snad se podařilo představit Josefa Toufara jako živou figuru. Byl to kluk, člověk, chlap, pocházel z malé vesnice Arnolec u Polné, z hospody. On do šestadvaceti let žil v čísle popisném číslo jedna, to byla hospoda. Hospody bývaly přirozeným kulturním centrem každé vesnice. Odehrávala se tam různá rokování, tancovačky a divadla. No a Josef Toufar byl uprostřed toho, on tam stál a čepoval pivo, byl mezi lidmi, hrál v místní kapele na kontrabas, hrozně rád tančil a skvěle zpíval.“

„Erbovním znamením Toufarova lidství, jeho kněžství, je to, že byl nesmírně srdečný člověk, otevřený, který nerozděloval lidi na věřící a nevěřící, ke každému nacházel cestu. Když na něj lidé vzpomínali, říkali, že se vedle něj vždy cítili dobře. On mezi lidmi nevytvářel žádné napnelismy. Dokázal osobitě, přirozeně lidi propojit, spojit, zaujmout a získat pro dobrou věc. Poznal jsem ho skrze jeho přátele, skrze jeho farníky jako člověka otevřeného, laskavého, člověka humoru, ne žádného kakabuse,“ vypráví Miloš Doležal.

Ocitl se na hraně života a smrti, skutečně jako zvíře zahnané do kouta. Je to obludné divadlo

První kniha o faráři Toufarovi Jako bychom dnes zemřít měli propojila Miloše Doležala s dalšími svědky a pamětníky, přinesla další a další nálezy, proto začal psát druhou knihu Krok do tmavé noci. „Když jsem ji dokončoval, potkal jsem v Praze jednoho historika, který mě upozornil na existenci filmových záběrů neznámého původu, na kterých je nějaký farář na kazatelně. To jsem zastříhal ušima, běžel jsem do archivu. Když mi promítli materiál, zděsil jsem se, protože jsem tam viděl Josefa Toufara na záběrech, které s ním pořídila Státní bezpečnost v noci z 23. na 24. února 1950, kdy ho umírajícího po bezmála měsíčních brutálních výsleších ve Valdicích přivezla do Číhoště.“

„Je to něco příšerného, ten člověk, myslím Josefa Toufara, je dobitý v obličeji, má modřiny, vyražený zub, vyděšený výraz, estébáci na něj řvou a dirigují ho. On se ocitl na hraně života a smrti, skutečně jako zvíře zahnané do kouta. Oni z něj vymlátili identitu, má jistě vysokou horečkou, teď ho tam filmují. Je to obludné divadlo. Když jsem to poprvé viděl, odvracel jsem zrak, protože jsem se na to nemohl dívat. Už to nebyl ten venkovský usměvavý vysočinský farář, byl to skutečně někdo, kdo je totálně zahanben, ponížen, zničen,“ vypráví spisovatel Miloš Doležal.

Je to mučedník, je to světec Vysočiny a nic nebrání tomu, abychom se na něj obraceli v prosbách

Pro Miloše Doležala je Josef Toufar živá figura. „Navíc, když s ním člověk tak dlouho intenzivně žije a podílí se na těch věcech, už mám někdy pocit, že mu koukám pod prsty. Zůstávám racionální člověk, někdy se k němu obracím v prosbách o přímluvu, protože já myslím, že je to skutečně mučedník, je to prostě světec Vysočiny a nic nebrání tomu, abychom se na něj obraceli v prosbách.“