Nejvíc umírající herec Horáckého divadla, to je František Mitáš. Na jevišti zemřel už 270 krát

Vyrostl v malé vesničce Lísek nedaleko Bystřice nad Pernštejnem. „Vracím se tam každý víkend, nebo aspoň jednou za čtrnáct dní. Dětství bylo krásné, s dcerou tam co nejčastěji jezdím, aby zažívala stejné věci jako já. Lezení přes ploty, po stromech místo na bezpečných europrolézačkách někde v parku. Na strom se musí dostat sama, ze stromu taky, odřená kolena jsou součást života, protože život bolí,“ konstatuje František Mitáš.

Moje první smrt na jevišti? Ucepovali mě cepem na trakaři pod peřinou

První profesionální vzpomínky patří Prostějovu. „Tam se dělalo experimentální divadlo. Vzpomínám na dramatizaci Máchova Máje. Když tam kolega běhal se syrovými kuřaty v rukou a s prasečí hlavou na hlavě, diváci koukali hodně překvapeně. Tehdy jsem hrál svoji první smrt na jevišti, ucepovali mě cepem na trakaři pod peřinou,“ kroutí dnes hlavou František Mitáš.

Tenhle divadelní úkol je součástí jeho divadelní soukromé statistiky. Loni si divadelní smrti spočítal. „Bylo to při předávání Horáců, spočítal jsem tehdy, že jsem za těch deset let na prknech Horáckého divadla umřel, tuším, 268 krát. Pojmenoval jsem se jako nejvíc umírající herec Horáckého divadla. To jsem já, živá mrtvola,“ směje se František Mitáš.

Říkal jsem si, že jestli budeme zkoušet ještě týden, začnu snad menstruovat

Poslední premiérou Horáckého divadla byla zatím antická tragédie Médeia. František hraje Iásóna. „Když jsem četl obsazení, řekl jsem si: Pane Bože. Bylo to velmi zvláštní zkoušení. Ocitl jsem se v ženském světě. Paní režisérka Herajtová, paní výtvarnice a do toho dalších pět kolegyň a jenom tři chlapi. Bylo tam sedm ženských, tak jsem si říkal, že ještě týden a začnu snad menstruovat,“ vzpomíná na zkoušky antického dramatu.

Proč se stal hercem? „Slyšel jsem někde, že to je nejlepší povolání na světě. I po těch letech si pořád myslím, že to je pravda. Ne každý den, ale většinou ano. Taky prázdniny byl jeden z důvodů, proč jsem si vybral herectví. Nikdy jsem nebyl třídní klaun, ale měl jsem kliku na dobrou učitelku českého jazyka. Čapek a jeho divadelní hry, tehdy jsem se do českého Wiliama Shakespeara a do češtiny zamiloval. Tam byl asi začátek touhy po divadle,“ vzpomíná František Mitáš.

U divadla je nejdůležitější a vlastně nejtěžší vydržet

„Mám spoustu kolegů ze zlínské herecké školy spoustu kolegů, kteří herectví po několika letech vzdali. Jedna naše profesorku, která říkala, že u divadla je nejdůležitější vydržet. Teď chápu, že to je vlastně to nejtěžší. Po těch letech, místo aby člověk získával čím dál větší jistotu, tak o sobě stále více pochybuje. Dělám to dobře, má to smysl?“