Nejlepší je věc, která vás napadne. Když ji musíte vymýšlet, není to ono, říká kovář Josef Tulis

5. září 2016

Před rokem a půl se podruhé narodil. Umělecký kovář Josef Tulis v dílně propadl lešením z třímetrové výšky. Dvanáct dnů byl v umělém spánku. Jeho šance? „Padesát na padesát. Měl jsem zlomené bérce, spodinu lebeční, krvácení do mozku, všichni čekali, co bude, až se proberu. Když jsem se probral, ukazovala mi manželka fotografie dětí. To jsem se divil, proč. Nejdřív jsem ale poznal své kovářské věci. Trošku se zlobila. Bohu díky to všechno dobře dopadlo,“ vyprávěl v Dobrém dopoledni Tamary Peckové.

Po třech týdnech po úrazu už byl schopen komunikovat. „Všichni se divili, jak to možné. Byla to obrovská zkušenost. Člověk pořád hledá odpovědi, proč. Prostě se to takhle stalo. Změní vás to, začnete si víc vážit všeho kolem sebe. Rodiny, všeho. Navíc, já jsem si vždycky myslel, že mě lidi nemají rádi. Že jsem pan rádoby podnikatel a pak když se dozvíte, že ten se na vás ptal, ten vám drží palce, to mě hrozně potěšilo. Trošku jsem si vylepšil sebevědomí,“ usmívá se Josef Tulis.

Musel jsem vyzkoušet, jestli jsem to nezapomněl

Taky přiznal, že ho událost zklidnila. „Byl jsem pořád ve stresu, jestli bude dost zakázek, platili jsme úvěr na dílnu, možná se to projevovalo i navenek, že jsem mohl být i nepříjemný. Doufám, že to se po úrazu zlepšilo.“

První jeho kroky po návratu z dvouměsíčního pobytu v nemocnici vedly do dílny. „Musel jsem vyzkoušet, jestli jsem to nezapomněl. Strčil jsem kousek železa do výhně, a zkusil jsem si hřebík, i když jsem stál na jedné noze, protože ta druhá nefungovala. Pak ještě lázně a v záři už jsem se vrátil do kovárny naplno.“

Josef Tulis, kovář

Při soutěži mají kováři trému. Není divu, když tvoří před publikem

Před pár dny na mezinárodní soutěži uměleckých kovářů Hefaiston 2016 na hradě Helfštýn získal 1. místo za dílo Okno domu neznámého v kategorii Demonstrované práce. „Máte dvě hodiny času, můžete vytvořit cokoli. Tematicky není nic dáno, jde o to, aby to bylo řemeslně čistě provedeno, aby věc byla zajímavá. Sedí tam diváci, jsme u toho nervózní. Mezi lidmi sedí kováři a dívají se, jak pracujete. Máme trému,“ vyprávěl Josef Tulis.

Kovář s živnostenským listem je Josef Tulis až od roku 1998. Vyučil se opravářem zemědělských strojů. „Můj táta byl kovář - podkovář. Pracoval v družstvu, koval koně, jak jsem se vyučil, začali mě strkat do dílny k němu, ale mě to nebralo. Táhly mě motory, traktory, i když jsem byl schopen zadřít motor traktoru, vezl jsem čtyři kubíky vody a v chladiči nebyla ani kapka. To jsem podvědomě začal zjišťovat, že tahle cesta nebude pravá,“ směje se při vzpomínce Josef Tulis. Začal pracovat v zámečnictví, pak vystudoval obor Umělecké zpracování kovu v Brně.

Řemeslo se naučíte, nejtěžší je nápad

A co je podle Josefa Tulise na kovařině nejtěžší? „Řemeslo se naučíte, když chcete, postupy zvládnete. Nejtěžší je nápad. Aby to, co děláte, bylo zároveň pěkné, funkční, estetické, mělo to nějakou výdrž. Někdy přijdu na místo a napadne mě to hned. Postupně to uzrává, chvíli to trvá,“ vysvětluje Josef Tulis.

„Vůbec nejlepší je, když vás věc napadne, když se musí něco vymýšlet, ztrácí lehkost a není to ono,“ myslí si umělecký kovář z Dlouhého na Novoměstsku Josef Tulis.

Výrobek kováře, hřebík
autor: Tamara Pecková
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.