Návrhářka Blanka Matragi po Libuši Zítkové loudila techniky malování na len

Libuše Zítková
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Libuše Zítková

Když žďárská výtvarnice Libuše Zítková pracovala na jedné své zakázce malby na textil ve Světlé nad Sázavou, její tvorby si všimla světelská rodačka Blanka Matragi. „Byla na návštěvě za rodiči a zavolala mi, že se jí moje věci moc líbí, jestli pro ni nechci pracovat. Měla jsem zrovna špatnou náladu, tak to žádný jásot nebyl, ale to víte, že mě to potěšilo,“ vzpomínala Libuše Zítková na setkání s věhlasnou módní návrhářkou v Dobrém dopoledni Tamary Peckové.

Tehdy Libuše Zítková malovala hlavně na len, na dlouhé lněné šaty. Blanka Matragi jí při osobním setkání vysekla poklonu tím, že jí řekla, že uvažují podobně výtvarně. „Znamenalo by to přesídlení do Libanonu. Tehdy jsem odešla od manžela a neuměla jsem si představit, že bych vzala malé děti školou povinné a přesídlila do Libanonu,“ vypráví Libuše Zítková.

Blanka Matragi po mně loudila informace

„Ona se vyptávala na některé věci, jak co dělám. Loudila informace. Neochotně jsem jí něco prozradila. Moc mě ale potěšilo, že se mi ozvala. Bylo to pěkný pocit, ano, dělám ty věci dobře,“ usmívá se Libuše Zítková, která působí jako pedagog na Základní umělecké škole v Bystřici nad Pernštejnem.

Dalo by se říci, že Libuše Zítková pochází z umělecké rodiny. Její tatínek maloval amatérsky, pradědeček také maloval a dokonce sestra její prababičky malovala. „To bylo unikátní, že by tehdy žena malovala velké obrazy. Vyrůstala jsem v tom, otec mě k tomu vedl.“

Dnešní děti ztrácí trpělivost

Navštěvovala tehdejší Lidovou školu umění ve Žďáře nad Sázavou, její pedagožkou byla výtvarnice Růžena Magniová, a i když na ty roky ráda vzpomíná, rozhodně nemůže z tehdejších hodin čerpat inspiraci. „Děti ztrácí trpělivost, potřebují pořád nové impulsy, dělat nové věci, nové věci zkoušet. Snažím se zařazovat nové techniky, neznámé věci,“ vysvětluje pedagožka Libuše Zítková.

A jedním dechem dodává, že to rozhodně nedělá samoúčelně. „Snažím se, aby se žáci prostřednictvím toho, co je baví, učili výtvarnému jazyku a aby ani nevěděli, že se něco učí.“

Děti se bojí rozmáchnout a improvizovat. Dá hodně práce, aby se uvolnily

Ve své praxi se Libuše Zítková setkává s tím, že děti se bojí. „Zvláště, když přijdou starší děti, bojí se rozmáchnout, improvizovat. Snaží se jen vybarvovat, nemá to spontaneitu, originalitu. Dá mi to dost práce, aby se uvolnily, aby se nebály a udělaly to po svém.“

Výtvarnému řemeslu se naučí každý člověk, ale kreativitu, nápad, originalitu se naučit nemůžete. „Není složité zahrát písničku, kterou už někdo vymyslel, je složité tu písničku vymyslet. A takhle to funguje i ve výtvarném umění,“ vysvětluje žďárská výtvarnice Libuše Zítková.

Nesnáší všechno, co dlouho trvá

Děti milují vše, co je spojené s řemeslem. „Smalty, keramika, modelování, malba na sklo, tkaní, kouřová malba. To je baví, to jsou nadšené. To neví, jak dopadne, milují moment překvapení. A nesnáší, když něco trvá dlouho,“ říká Libuše Zítková.

V současné době učí na Základní umělecké škole v Bystřici nad Pernštejnem, vystudovala obor Užitá malba v architektuře, propagaci a scénografii na brněnské Střední škole umění a designu, stylu a módy.