Na Vysočině se patriarchální model společnosti drží víc, slovo muže má větší váhu, říká farářka

V podstatě šlo o výběrové řízení. „Pokud farář odchází, staršovstvo buď osloví jiné, které zná, se kterými sbor spolupracuje, nebo dá zkrátka inzerát. Uchazeč přijede a má připraveny bohoslužby, a potom bývá posezení, kdy mluví se staršovstvem. Někdy se tomu říká námluvy. Ohledává se, jestli jsou schopni spolupracovat,“ vysvětluje Markéta Slámová a dodává, že staršovstvo jsou zvolení členové sboru, kteří ho navenek reprezentují.

Slyšela jsem: jé, zase farářka

Jako žena se občas setkává s předsudky. „Řekla bych, že to je spíš otázka osobnostního nastavení. Kdybych se já za mlada tolik nevyrovnávala s mužským elementem, že bych to nesla sebevědomě jako každá druhá ženská. Myslím to, že pracuju na stejném místě, mám stejnou pozici jako muž. Tím, že jsem osobnostně trochu jiná, že jsem měla tendenci se dlouho srovnávat, tak čouhají věci, které dělám jinak, než můj předchůdce,“ přemýšlí Markéta Slámová.

V čem je tedy velkomeziříčská farářka jiná než její předchůdce? „Nejsem asi tak formální. Některé věci, které považuji za důležité, si snažím prosadit. Asi jsem víc spontánní, některé věci méně řeším. Na Vysočině narážím na to, že lidé jsou tu cudní ve svých vyjádřeních, že jsou uzavřenější. Málokdy a málokdo mi řekne něco otevřeně. Stalo se mi, že jednou v jedné vesnici muži čekali na bohoslužbu, a když jsem přijela, slyšela jsem: jé, zase farářka. Tehdy jsme se střídali s farářem. To mohlo být taky tím, že jsem pro ně byla nesrozumitelná. Ale taky tím, že tady na Vysočině se ten patriarchální model drží víc, přeci jenom slovo muže mělo větší váhu,“ vypráví Markéta Slámová.

Lézt na kazatelnu s velkým břichem není žádná legrace, zvlášť když jsou schody hodně vysoko

Markéta Slámová je taky maminkou tří dětí. „Měl jsem to štěstí, Pánu Bohu za to díky, že jsem těhotenství zvládala. Kázala jsem i s břichem. Jednou do osmého měsíce, když jsem čekala jedno dítě, a když jsem čekala dvě, tak do sedmého měsíce. Lézt na kazatelnu s velkým břichem není žádná legrace, zvlášť když jsou schody hodně vysoko. Nejnáročnější pro mě bylo sloužit pohřby, nebo když jsem se dostala do prostředí, které člověk tolik nezná nebo kde není dennodenně a je konfrontovaný s jinakostí té situace.“

Říkala jsem si: to je úžasné povolání ptát se lidí, jak věci berou

Proč se holka z pražského Žižkova rozhodla stát se farářkou? „Neumím na to odpovědět. Vím, že ve chvíli, kdy jsem začala navštěvovat evangelické náboženství, které na Žižkově vedla farářka Eva Potměšilová, mě uchvátila svoboda, pohoda, která tam panovala. To bylo ještě před revolucí. Fascinovalo mě, jak se nám věnovala v tom, že se nás ptala, že se zajímala, co si myslíme,“ vypráví Markéta Slámová.

Někde tam byl podle ní základ jejího rozhodnutí stát se farářkou. „Říkala jsem si: to je úžasné povolání ptát se lidí, jak věci berou. Moc hezky zpívala, hrála na kytaru, to byly bonusy. Jezdívali jsme do Jizerských hor, kde jsem prožila svoje pubertální roky a myslím, že nás to velmi utvářelo. Čtyři z nás deseti se rozhodli, že půjdeme studovat teologii. Pod vlivem toho, že jsme ve skalách a u horských potoků četli bibli, a nějak jsme nad ní přemýšleli. Chodili jsme na výlety a na pivo, to všechno byly momenty, které se v člověku střádají a nutí ho přemýšlet o tom, že když je v tom člověku dobře, jestli to není náhodou taky boží zavolání,“ usmívá se mladá maminka a farářka Markéta Slámová.