Na Ukrajinu na jawě? A jinak jsi v pořádku? I to si Milan Vaněček vyslechl před cestou na východ

21. říjen 2015

Jawa 350, 12 699 km, 109 dní, deset zemí a Černé moře, tyhle věci spojují letní dobrodružství Milana Vaněčka z Dehtář u Pelhřimova. Už asi čtyři roky se učí rusky, a aby zjistil, jak na tom je, vypravil se na Ukrajinu a Rusko. Jenže to se mu zdálo málo, tak to vzal na zpáteční cestě kolem celého Černého moře. To všechno na Jawě 350. O své cestě vyprávěl v Dobrém dopoledni Tamary Peckové.

O východ, o Sovětský svaz se zajímal odmalička, četl ruskou literaturu a s příběhy Ukrajiny 21. století se potkal při své práci. Je stavař a při práci na stavbách se s mnoha Ukrajinci setkal. „Vyprávěli mi o svých životech, byli to vzdělaní lidé, vyprávěli, že celou svou výplatu posílají na Ukrajinu, že tam živí celé své rodiny. Chtěl jsem se o tom přesvědčit na vlastní oči,“ vyprávěl Milan Vaněček.

Do Ruska? Vždyť z tebe udělají západního agenta

Všichni mu říkali: nejezdi tam, je tam válka. „Proto jsem se ptal Ukrajinců, co si o mé cestě myslí. Hlavně nejezdi do konfliktní zóny, jinak je Ukrajina bezpečná země, to mi radili. Před cestou mě všichni odrazovali. Do Ruska? Vždyť z tebe udělají západního agenta. Ještě v nejvýchodnější vesnici Slovenska v Michalovcích mě místní odrazovali. Na slovenských hranicích se mě ptali: ty jedeš na Ukrajinu, na jawě? A jinak všechno v pořádku? To jsem si říkal, do čeho se to ženu,“ vzpomíná na začátek svého dobrodružství Milan Vaněček.

Ale už při prvním kontaktu s místními v Užhorodu zjistil, že bude vše v pořádku. „Nevěděl jsem, kde budu spát, kam půjdu. Vešel jsem do malé kavárny, zeptal jsem se ještě v angličtině: nevíte, kde je tady nějaký hostel, kde by se dalo přespat? Jo, klidně spi u mě, řekl Saša a bylo. Tenhle člověk mi hodně pomohl, zná po celé Ukrajině spoustu lidí a kdykoli jsem někam přijel, zavolal jsem mu a on mi dal kontakt na někoho odtud,“ vypráví Milan Vaněček.

Na ukrajinské vesnici si na motorce připadal jako nahý

Až na jednu nepříjemnou situaci s ruskou tajnou službou se prý neocitl v úzkých. „Ve městech na Ukrajině bylo vše v pořádku. Jen v ukrajinských vesnicích jsem si připadal trochu nahý. To není jako tady, že všichni z vesnic jsou přes den ve městech. Tam jsou ty vesnice v jedenáct dopoledne plné místních, oni tam žijí. Někdo pracuje na zahrádce, jiní sedí před domy a koukají. To jsem si říkal: co tady dělám, ale to byla moje špatná představa, protože když jsem se místních zeptal na cestu, byli příjemní a ochotní.“

Ani ruština Ukrajincům nevadila. „Oni to berou tak, že se jako cizinec snažíte s nimi komunikovat, horší by to měl asi Rus, který nechce mluvit ukrajinsky,“ myslí si Milan Vaněček. Měl štěstí, když se jawa rozbila. Měl štěstí na lidi, které potkal. Na jednu situaci ale přeci jen nebude vzpomínat rád.

Přijel příslušník ruské tajné služby, vzal mi pas a řekl, ať jedu s ním

V Čečensku v Grozném, v turistickém centru mu doporučili výlet do hor. „Po 40 kilometrech mě zastavila hlídka se samopaly. Zavolali na místní službu FSB, což je ruská tajná služba. Přijel příslušník tajné služby, zabavil mi doklady, a že mám jen za ním. Přijeli jsme na služebnu a tam mi oznámil, že jsem vniknul do zakázané zóny, kde je protiteroristická akce a že musím zaplatit pět set rublů,“ líčil nepříjemný zážitek Milan Vaněček.

A protože jel na východ na byznys víza, nebyl ušetřen velmi nepříjemného výslechu. „Co tady děláte, proč na motorce. Já mu řekl, že jsem stavař, a že jsem na obhlídce místního trhu. Co si myslíte o anexi Krymu a o ruských sankcích? Snažil jsem se být neutrální, nechtěl mi to věřit. Asi po hodině mi řekl, že mám jet. Před přejezdem rusko-gruzínské hranice ve mně byla opravdu malá dušička. Přijel jsem na hranice, koukli na pas a řekli dosvidania,“ vypráví Milan Vaněček.

Milan Vaněček, cestovatel
autor: Tamara Pecková
Spustit audio