Na náhradní rodinu na Vysočině čeká 230 dětí
Pěstounská péče je jednou z forem náhradní rodinné péče, při které se pěstoun stará o dítě, i když rodičovská práva zůstávají biologickým rodičům. Tento vztah vytváří silnou citovou vazbu mezi dítětem a pěstounem, a přináší řadu výzev i radostí.
Pěstounská péče je dlouhodobá i krátkodobá forma náhradní rodinné péče, která umožňuje dětem vyrůstat mimo ústavní zařízení. „Pěstoun není zákonným zástupcem dítěte, to zůstává rodičům. Jeho úkolem je dítě vychovávat a poskytovat mu péči, zatímco rodiče mají nadále práva a povinnosti spojená s rodičovstvím,“ vysvětlil Jan David Dvořák z odboru sociálních věcí magistrátu města Jihlavy. Tento systém je zásadní především pro děti, které nemohou zůstat ve své biologické rodině.
Lenka Požárová z Krajského úřadu Kraje Vysočina doplnila, že v Kraji Vysočina je aktuálně v pěstounské péči 535 dětí. „V evidenci máme také 230 dětí, které čekají na náhradní rodinu. Tyto děti jsou často těžko umístitelné, ať už kvůli svému věku, zdravotním problémům nebo tomu, že pocházejí z velkých sourozeneckých skupin,“ upozornila.
Pěstouni hrají v životě dětí klíčovou roli, zejména v krizových situacích, kdy biologičtí rodiče nejsou schopni plnit své povinnosti. „Rodiče, kteří se potýkají s drogami, alkoholem nebo dalšími problémy, mohou ztratit schopnost postarat se o své děti. V takových případech je pěstounská péče pro děti šancí na bezpečné dětství,“ vysvětlil Dvořák.
Zájemci o pěstounství musí projít náročným procesem, který zahrnuje psychologické posouzení, vyšetření zdravotního stavu a další administrativní kroky. „Je to závazek na celý život, a proto je důležité, aby byl pečlivě promyšlený,“ uzavřela Požárová.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.