Na misi v Jižním Súdánu lékaři poskytují medicínu, která jde ke kořenům. Diagnostikují rukama

Dušan Mach, lékař - anesteziolog
Dušan Mach, lékař - anesteziolog

Primář anesteziologicko-resuscitačního oddělení v nemocnici v Novém Městě na Moravě Dušan Mach je už druhým rokem člen týmu Lékařů bez hranic. Poprvé byl na misi v Jemenu, nedávno se vrátil z Jižního Súdánu. „V subsaharské Africe jsem byl poprvé. Vše pro mě bylo překvapení. Navíc ve srovnání s minulou misí je to jiná kultura, jiný kontinent a úplně jiné problémy, z pohledu zdravotníka naprosto odlišné,“ vyprávěl v Dobrém dopoledni novoměstský lékař.

Dušan Mach šest týdnů působil v nemocnici zřizované Lékaři bez hranic v oblasti Abyei Box. „Je to část, která je na hranici mezi Jižním Súdánem a Súdánem. Je to část, o které po vzniku Jižního Súdánu v roce 2011 ještě není rozhodnuto, ke kterému státu připadne. V současné době je pod kontrolou OSN. V této části se nachází městečko nebo vesnice Agok, kde Lékaři bez hranic mají už několik let nemocnici,“ vysvětluje Dušan Mach.

Podmínky, ve kterých péči poskytujeme, jsou drasticky jiné ve srovnání se střední Evropou

Je to jediná nemocnice v oblasti. Slouží území, které je stejně velké jako polovina Švýcarska. „Poskytuje péči pro obyvatele obrovské části Jižního, ale i klasického Súdánu. Při své práci lékaři řeší podstatně méně problémů vyplývajících z válečného konfliktu, který dominoval na arabském poloostrově. Tady jsem se setkával s problémy jiného rázu. Ale úplně první pacient, kterému jsem krátce po příletu pomáhal, byl se střelným poraněním.“

Jako anesteziolog byl denně u deseti až dvanácti operací. „Těch střelných poranění bylo málo, byly tři čtyři do týdne. Řešili jsme běžné věci chirurgické. Různé abscesy, zhnisané rány, zlomeniny, záněty slepého střeva, ale i pacientky pro císařské řezy. Podmínky, ve kterých péči poskytujeme, jsou drasticky jiné ve srovnání se střední Evropou. Vybavení je na výrazně nižší úrovni,“ vysvětluje Dušan Mach.

Dušan Mach, lékař, Jemen

Místní jsou vděční a mají snahu se učit. To byl i jeden z mých úkolů, učit je

„Ta onemocnění, byť na první pohled vypadají podobně jako naše, přicházejí do nemocnice významně později. Ti lidé jsou zanedbaní, přichází ve stavu, kdy měli být čtrnáct dnů po operaci,“ upozorňuje Dušan Mach.

Nemocnice v Agoku působí už několik let, je zčásti ve zděných budovách, zčásti ve stanech. Má kapacitu 200 lůžek. „Má chirurgickou část, porodnici, oddělení pro léčbu podvýživy, má oddělenou část pro léčbu tuberkulózy a léčbu HIV pacientů. Nemocnice má čtyři sta zaměstnanců, z nichž naprostá většina je místních. Nemocnici vede osm zahraničních lékařů, mezi nimi jsem byl i já spolu se dvěma chirurgy, dvěma lékaři pediatry, dvěma lékaři pro tropickou medicínu a jedním odborníkem pro léčbu tuberkulózy a HIV. Tito zahraniční lékaři s pomocí sedmi zahraničních sester a porodních asistentek vedou nemocnici, ve které většinu práce odvádějí místní. Jejich medicínské znalosti jsou na nižší úrovni, než měli místní v Jemenu, ale jsou vděční a mají snahu se učit a to byl i jeden z mých úkolů, učit je.“

Je to medicína, která jde ke kořenům, ke klasickému klinickému vyšetření pohmatem, poslechem, pohledem

S jakým zařízením lékaři v Agoku pracují? „Nemocnice neměla rentgen, měla jeden ultrazvukový přístroj s poměrně omezenými možnostmi, velmi omezené možnosti laboratorního vyšetření. Ale to je dáno tím, že je to na místě uprostřed ničeho. Abyste tu nemocnici mohla provozovat, musíte mít svůj zdroj vody, svůj zdroj elektrické energie. To vše musí Lékaři bez hranic vybudovat a zajistit a pak tu nemocnici mohou otevřít. To vše péči limituje.“

Jak se západní lékař obejde bez rentgenu? „Lékař po staletí léčil tím, že se pacienta dotýkal především svýma rukama. Je to medicína, která jde ke kořenům, ke klasickému klinickému vyšetření pohmatem, poslechem, pohledem. Rentgen je integrální součástí všech nemocnic u nás, ale dá se poskytovat péče i bez rentgenu,“ vysvětluje Dušan Mach a dodává, že v takovém prostředí se lékař velmi rychle nastaví na jiné podmínky. „Zresetujete svůj mozek, vaším cílem je pomáhat lidem a to děláte šest týdnů. Šoky vám způsobuje spíš přechod z kultury do kultury a ne vybavení nemocnice.“