Martina Sáblíková: Na svoje brusle jsem magor
Hostem ve svátečním Tandemu byla žďárská rychlobruslařka Martina Sáblíková. Dvojnásobná olympijská vítězka a desetinásobná mistryně světa. Tamara Pecková se s ní sešla na žďárském zimním stadionu, kde Martina začínala. „Tady jsem poprvé stoupla na rychlobruslařské brusle. Hodně jsem tady strávila skákáním a běháním po schodech, to byla nezbytná potřeba k mýmu tréninku.“
Úplně první otázka se týkala zad, snad nejsledovanějších v Čechách. „Záda se zlepšila oproti tomu, co to bylo v prosinci a v lednu. Ale pořád to cítím, ale naštěstí dá se s tím trénovat. Já to beru pozitivně.“
Martina Sáblíková zavzpomínala na svůj první televizní rozhovor. „Vzpomínám na první natáčení České televize, kde přijela kamera právě tady do Žďáru nad Sázavou a za zimním stadionem jsme natáčeli nějaký spot a já během toho natáčení, bylo asi pětiminutový, jsem popošla asi deset metrů dozadu, protože jsem byla hrozně nervózní. Ten kameraman mě musel pak přidržovat, protože jsem pořád couvala, jak jsem se bála.“
Pozornost médií bere jako daň svého povolání: „patří to k tomu, kdo já jsem. Zkrátka to k tomu patří. Nemyslím na to, že bych se tomu mohla nějak vyhnout. Po nevydařeném závodu se ale snažím stranit všech, protože mám strach, abych neřekla něco, čeho bych potom litovala, co pak by nešlo vzít zpět. Ale musím říct, že někdy to je i po tom úspěšným, protože čeho je moc, toho je příliš a někdy toho je opravdu hodně.“
Brusle jsou pro Martinu Sáblíkovou nejdůležitější věcí. „Já jsem na tohle trošku bych řekla magor, protože já i když přijedeme na hotel, tak první, co vyndávám, jsou brusle. Dávám je na hadr, většinou je dávám buď do poličky nebo na židli, musím mít stoprocentní jistotu, že se jim tam nemůže nic stát. Pak je mám samozřejmě co nejblíž sebe a kontruluju je hodně často, protože s nima se nesmí nic stát, protože jinak by ten závod pak nebyl dobrý.“
A co obouvací rituál? „Pravá noha jde prvně a pak jde levá, to i když se mi občas stane, že to udělám obráceně, tak ty brusle bohužel musím sundat, protože to bych na led ani nedošla. Pak ještě soubor cviků, bez kterých bych nepřežila.“
V těchto dnech se vrhá po pauze do trénování, myslí na Olympijské hry v Soči. Ráda by přivezla medaili. Někdy jí ale zamrzí, když novináři neberou jako úspěch jinou než zlatou medaili. „Fakt se člověk snaží a nemůže nikdo počítat s tím, že budu dvacet let jenom první. Nejsem stroj, jsem člověk. Občas se to nepodaří, dorůstá mi mladší konkurence. Já jsem ráda za každou medaili, to je pro mě priorita, ale pak když je to do top šest, tak je to pro mě úspěch, protože jsem mezi těma, co jsou nejvýš,“ uzavírá Martina Sáblíková.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
