Marie Fišerová z Polné byla svědkyní upálení Jana Palacha. Vzpomínky se jí z mysli nikdy nevymazaly

Své vzpomínky nám svěřila koncem srpna loňského roku. Krátce nato bohužel zemřela. 

„Jako černé divadlo jsme hráli v Alhambře, dole. Najednou někdo přilítl a řekl: nahoře u kašny se upálil nějakej kluk! My všichni vylítli, hnali se tam, a on tam skutečně, zápalná oběť. Tak jsem ho viděla,“ vzpomíná na šestnáctý leden roku 1969 Marie Fišerová. Narodila se v Polné na Jihlavsku, ale dětství a mládí prožila v Praze. V té době studovala na konzervatoři.

Marie Fišerová byla v popáleninovém centru ve stejné době jako Jan Palach

Velkou shodou náhod viděla Marie Fišerová Jana Palacha i v nemocnici. Měla na ruce bradavici, a chtěla se jí zbavit. S problémem se svěřila svému bratrovi, jednomu ze zakladatelů dětské kardiochirurgie v pražském Motole. „Říkala jsem: brácho, když jste mi vyřezávali bradavici na Motole, tak to bylo pořád infikovaný. On říká: nic jiného mi nezbývá, já tě vezmu k Radaně na spáleniny, kde je přísně septické prostředí,“ vypráví Marie Fišerová.

Onou Radanou nebyl nikdo jiný, než Radana Kőnigová, specialistka v popáleninovém centru. Právě ona se starala o zraněného Jana Palacha. Marie Fišerová zákrok absolvovala. „Jsem měla možnost vidět toho člověka, který se obětoval. Kdybych byla tisíc let živá, tak to nevymizí z paměti, jak ten člověk, jak to nesl,“ vzpomíná.

Kráčely davy lidí, bylo hrobové ticho

Marie Fišerová se potom účastnila i Palachova pohřbu. „Nedá se zapomenout, když jsme šli v tom pohřebním průvodu. Když se řekne hrobové ticho, tak to skutečně bylo hrobové ticho. Ty davy lidí, co kráčely,“ říká, a je na ní vidět, že má onu scénu stále před očima.

Návštěva hřbitova ve Všetatech skončila v polích

Jana Palach byl pochován na Olšanských hřbitovech v Praze. Ke hrobu ale stále chodili lidé. Jeho ostatky byly proto přemístěny do rodinného hrobu ve Všetatech. „My jsme jeli do Všetat, oni nás tam vychytali, nasadili do antonu, a odvezli nás někam do polí. Tam nás vypustili, ať se do Prahy dostaneme, jak chceme,“ uzavírá své vzpomínky na začátek roku 1969 Marie Fišerová.