Les ve 13. století na Vysočině, podle archeologů tu rostlo hodně jedlí a buků

Podle informací vědců, kteří zkoumají pylové pozůstatky, měl na Vysočině převládat smrk. To ale vyvrací nedávno ukončený výzkum archeologů, kteří původní středověký les vypátrali u Koječína na Havlíčkobrodsku. V jeho skladbě nepřevládá smrk, ale takzvaná jedlo-bučina.

Hornická lokalita

„Tady se nacházíme na středověké hornické lokalitě. A vlastně ty cíle, které jsme tu měli, byly zaměřeny na pozůstatky starého hornictví a zařízení na úpravy rud.“ S archeologem Petrem Hrubým nahlížíme v lese nedaleko Koječína do archeologického sondážního výkopu, kde se nachází odkryté kmeny stromů ze 13. století.

„Když jsme to začali odkrývat, zjistili jsme, že to technické zařízení na úpravu rud, ať už to byl rudní mlýn nebo stoupa, vlastně stojí na místě, kde předtím byl les. A pozůstatky toho pokáceného lesa tu zůstaly.“

Ideální podmínky pro dřevo

Kmeny středověkých stromů, které leží nedaleko malé říčky, se pak u Koječína zachovaly díky vlhkému prostředí a pod nánosem zeminy přečkaly dlouhá staletí, popisuje archeobotanik Petr Kočár: „Rozklad dřeva se zpomalí až zastaví, a to dřevo se takhle v dokonalém stavu zachová. Podle mě turista, který by kolem toho šel, by ani nepoznal, že jsou to zbytky středověkého lesa, ale myslel by si, že to souvisí s tím lesem kolem nás.“

Pozůstatky lesa z 13. století, Koječín, Vysočina|foto:Patrik Salát,Český rozhlas

Najít a zkoumat původní středověký les pak badatelům umožňuje především to, že Vysočina byla periferií tehdejšího přemyslovského státu a její kolonizace se začala na proměně krajiny více projevovat až od 12. a zejména pak od 13. století.

Koječín tak není jedinou lokalitou, kde se podařilo zachytit zásahy středověkého člověka do krajiny, vysvětluje Petr Hrubý: „Tohle je jeden z vícero vzorků. Na Vysočině jich máme dobrých čtyři až pět. Můžeme poskládat takový archeo-vegetační obraz, jak třeba ta vegetace vypadala, jakou mohla mít skladbu v určitém období.“

Jedlo-bučina

A jak takový středověký les s velkou pravděpodobností vypadal, se vydáváme zjistit na nedaleký kopec. „Tady to místo bylo tak odlehlý, že se tady udržel přírodě blízký les. A sice takový ostrůvek,“ ukazuje archeolog na jedlo-bučinu, která působí jako oáza v poušti pokácených a uschlých stromů, které v tomto stavu zanechalo řádění kůrovce.

„Třeba tady je buk a vedle něj jedle. Ty jsou v pohodě a ty smrky kolem jsou samozřejmě mrtvý.“  

Středověký les si ale nelze představit jako monokulturu jedlo-bučin. Podle Petra Hrubého a Petra Kočára byly tehdejší hvozdy naopak velmi rozmanité. Samotní vědci pak věří, že závěry jejich výzkumu by mohly přispět do debaty o tom, jak by se na Vysočině mělo postupovat při obnově lesů po kůrovcové kalamitě.