Ladislav Škarek: Naši kokrové mají svůj domeček

„Toužil jsem po kokrovi odmalička. Jako kluk jsem měl vlčáka, ale já chtěl prostě kokra. Teď jich mám tolik. Asi třicet. Chovnou stanici máme třicet let. Potomci našich pejsků běhají po celém světě. Nemám to přesně spočítáno, ale kolem pěti stovek anglických kokršpanělů z mého chovu to asi bude.“

První barevného kokra s průkazem, kterého chovatel s třicetiletou praxí měl, pocházel ze Smrčné u Jihlavy. „Na tomto zvířeti jsem založil svůj chov. Jmenovala se Briza z Trojánku. Jména jsou převážně anglická. Musíme zachovávat abecední seznam. Když nás žádné jméno nenapadne, dáme písmeno a za pomlčku normální jméno, ale to se moc nestává,“ vysvětlil chovatel anglických kokršpanělů z Rančířova.

Ladislav Škarek dokonce zažil situaci, kdy se na jedné výstavě setkalo sedm psů z jeho chovné stanice Skar line z Rančířova.

Anglický kokršpaněl je prostě skvělý

Anglický kokršpaněl má prý fantastické vlastnosti. „Jsou přátelští, jsou milí k dětem. Je to lovecké plemeno, které není agresivní. Dá se dobře cvičit. I když pochopitelně existují i výjimky. Jsou psi učenlivější, jsou hloupější. Taky záleží na chovateli, jestli si ho získá, jak si ho vycvičí.“

Do roku 1992 musel mít chovný pes zkoušky z výkonu. V současné době stačí k uchovnění psa dvě výstavy a podrobná zdravotní prohlídka. To ale neznamená, že Ladislav Škarek své anglické kokry necvičí.

Výstavní činnost je nejnáročnější. „Anglický kokršpaněl se musí před výstavou trimovat, česat. Trimovací pilkou se odstraňuje stará srst, aby měl na výstavu jen svoji novou.“

Pes musí umět chodit na vodítku, protože na výstavě ho rozhodčí hodnotí v pohybu. „Pak se pejsek postaví na stůl, kde rozhodčí hodnotí celkový vzhled, stav. Kostru, zuby. Prostě všechno.“

Kokr na mě nikdy nevrčel

Ladislav Škarek anglické kokršpaněly, kteří zakládali jeho chov, přivezl z Anglie. Takový pes se složitě hledá. Sledují se jeho výstavní výsledky, jeho rodokmeny. Složitě se vyjednává s majitelem, licituje se o ceně. „Nikdy se mi nestalo, že by na mě kokr vrčel. Ale zažil, že se mi pes na místě nelíbí. Řeknu: měl jsem jinou představu a vyberu si jiného.“

O anglické kokršpaněly je na chovné stanici Skar line v Rančířově postaráno královsky. Žijí si volně, žijí si na gauči, mají svůj domeček, pohybují se v celém prostoru zahrady. „Neumí si představit, že by byli zavření a my jim to umožňujeme.“

„Mám rád všechny, ale někteří jsou mi bližší. Jezdíte s nimi na výstavu, strávíte s nimi víc času. Ti jsou protěžovaní nejvíc. Když upravujeme psy, jeden přes druhého se předhání, kdo bude přítulnější. Tu a tam na sebe zavrčí, ale když se okřiknou, tak pochopí, že se musí chovat slušně, jinak budou zavření do svého boxíku,“ směje se milovník a chovatel anglického kokršpaněla Ladislav Škarek.