Knihu z novinářského prostředí napíšu až v důchodu. Až vyjde, vypnu si ale telefon

Posledních osm let přispívá vzpomínkami do zpravodaje své rodné vísky Stříteže. „Vychází jednou za tři měsíce a ten člověk, co má zpravodaj na starost, mi vždycky deset dní před uzávěrkou zavolá, že už se to blíží. V tu chvíli na to vždycky zapomenu. A pak volá dvě hodiny před uzávěrkou a to mi to vzpomínání jde náramně. Není kam uhnout,“ přiznává Antonín Zvěřina.

Kdyby někdo posbíral všechny věci, které zapomněl, uživil by jimi větší bazar

Se zapomínáním prý má vůbec problém. „Proto nemám žádný zápisník, do kterého bych si psal nápady a poznámky, já bych ho hned někde zapomněl. Těch zapomenutých svetrů, brýlí a různých věcí, to by podle mě uživilo nějaký větší bazar,“ směje se Antonín Zvěřina.

Vstával jsem v pět ráno, do sedmi přemýšlel, co napíšu a pak jsem napsal stejně něco jiného

Bez poznámek a příprav kvůli zapomínání pracoval i na humoreskách, které vyšly knižně a které každý týden vydávaly Jihlavské listy. „Jakmile nad tím člověk přemýšlí, tak psaní nejde. Když jsem připravoval humoresky, vstával jsem v pět hodin ráno a do sedmi jsem přemýšlel, o čem bych je psal a pak jsem stejně napsal něco jiného. Ty nápady přicházely spontánně,“ vzpomíná Móňa alias Antonín Zvěřina.

S psaním humoresek mu hodně pomáhala myšlenka na jeho opravdové kamarády Jirku Habasů, Mirka Babouků. „S nimi jsem prožil fantastické věci. Ti mi pomohli, ale všechno v knížce je vymyšleno, tam není zbla pravdy,“ upozorňuje Antonín Zvěřina. To kniha Velkolepý piknik je něco úplně jiného. „V té jsem si chtěl udělat legraci z komunálních politiků. Já vám to ukážu, to jsem si říkal,“ usmívá se Antonín Zvěřina a dodává, že jeho cílem nebylo nikoho zesměšnit, ale udělat si legraci.

Až budu mít čas, napíšu knihu, ve které se potká Honzík, mušketýři a Robinson Cruso

Své první věci začal tvořit jako devítiletý. Hned na začátku své spisovatelské kariéry si troufl na román. „Inspiroval jsem se Honzíkovou cestou, Třemi mušketýry, Robinsonem Cruso a taky Odvážnou školačkou. Jen si to představte, že by Honzík jel na prázdniny a nastoupili by mušketýři a jeli by pak na ostrov k Robinsonovi, to je přece úžasné. Jak tak o tom přemýšlím, až budu mít čas, určitě takovou knihu zkusím napsat,“ uvažuje spisovatel a novinář Antonín Zvěřina.

Jako novinář pracuje 25 let. „Za tu dobu jsem poznal tolik nádherných míst v našem kraji, tolik fantastických lidí a těch historek je také nepočítaně. Jednou jsem jel ještě s kolegyní natáčet rozhovor s amatérským malířem, kterému bylo 90 let. Měli jsme schůzku ve dvě hodiny odpoledne, přijeli jsme, sešli jsme se a já položil otázku: jak jste s malováním začal? V sedm hodin odpoledne byl teprve u první světové války,“ směje se Antonín Zvěřina a přiznává, že vůbec netuší, jak se jim tehdy podařilo rozhovor ukončit.

V současné době má rozepsaný román z muzikantského prostředí. „Čtyřicet let muzicíruji, tak o tom napíšu knihu. Pracovní název je čtyřčata a neustále mě láká téma z novinařiny. Fiktivní redakce, ale když o tom přemýšlím, tak se mi vybaví všichni kolegové a mám strach, abych se jich nedotkl. Napíšu to, až půjdu do důchodu. Pak jim to dám a vypnu telefon.“