Když přišla do prvního kurzu znakového jazyka, šokovala ji bohatá slovní zásoba neslyšících

Ví, o čem hovoří. Ještě dnes napravuje nevýhodně podepsané smlouvy z devadesátých let. „To bylo asi nejhorší období, kdy obchodníci chodili do bytů a postižené lidi takto zneužívali. Dnes už jsou neslyšící opatrnější a berou si na pomoc tlumočníka. Ještě teď některé věci napravuji. Na pomoc si vezmu sociální pracovnici, a když si neví rady ani ona, tak oslovíme právníka. Jenže to už zase stojí peníze. Není to jednoduché,“ upozorňuje paní Františka Nováková.

Paní učitelka mi řekla, ať s tím mácháním přestanu, že to je hrozné

Narodila se neslyšícím rodičům. Maminka přišla o sluch ve třech letech kvůli prodělanému oboustrannému zánětu středního ucha, tatínek v půl roce onemocněl zánětem mozkových blan a o sluch definitivně přišel ve dvanácti letech. „Když se rodiče přestěhovali do Pelhřimova, bylo mi devět měsíců a chvíli na to přišla sociální pracovnice. Maminka to oplakala, že mě vezmou pryč. Vůbec si s úřednicí nerozuměli. Museli počkat, až přijede babička, aby si to všechno vysvětlili,“ vzpomíná na dětství paní Františka.

Od dětství byla zvyklá mluvit a používat při tom ruce, bylo to přirozené. „Když jsem v první třídě něco vyprávěla před tabulí, paní učitelka mi řekla, ať s tím mácháním přestanu, že to je hrozné. V tu chvíli jsem ztratila řeč, trvalo mi to opravdu dlouho, než jsem se to naučila. Myslím, že to mělo vliv i na můj způsob tlumočení. Když znakuji, tak u toho neotvírám pusu,“ uvažuje paní Františka.

V Dobrém dopoledni zavzpomínala také na veselé okamžiky. Když se chtěla naučit psát diktáty, koupila si s nimi knihu. Diktoval jí tatínek. „Jenže některá slova zkomolil, když diktoval. Já se vždycky podívala a bylo po diktování,“ směje se paní Nováková.

Když jí byl rok a půl, narodil se bratr. „Byla u nás babička a opravdu si pamatuji, jak mi kladla na srdce, že když bude bráška plakat, že musím mamince říct. Spala jsem mezi rodiči, a když bráška v noci zaplakal, tak jsem maminku poplácáním probudila a spala dál,“ usmívá se paní Nováková.

Někdy mě klient opraví, že jsem použila jiný znak

Znaková řeč se za padesát let podle Františky Novákové změnila hodně. „Když jsem ve dva a dvaceti lety přijela poprvé na kurz znakové řeči, koukala jsem, jak moc je bohatá slovní zásoba neslyšících. My jsme si doma hodně rozuměli, tatínek četl noviny, když nějaké slovo nechápal, já mu to vysvětlila, ale po svém. Tam jsem poznala další slova na těch školeních,“ vzpomíná tlumočnice do znakové řeči.

V dnešní době musí i znakový jazyk reagovat na změny. „Je hodně nových znaků. Jedno slovo má třeba tři znaky, a musím přiznat, že se mi stává, že mě lidé opravují. Když tlumočím pro starší lidi, chtějí ten starší znak a já v rychlosti použiji ten novější. Musím hodně přemýšlet, jaké skupině, jaké komunitě tlumočím,“ upozorňuje na úskalí tlumočení do znakového jazyka Františka Nováková z Pelhřimova.

A jak se chovat k neslyšícím? „Mluvit pomalu, hodně artikulovat. Je zajímavé, že aniž si to uvědomujeme, tak v běžném jazyce používáme 60 znaků ze znakového jazyka,“ říká jeho tlumočnice Františka Nováková z Pelhřimova.