Když oba partneři dělají stejný vrcholový sport, je to výhoda, říkají Boudíková s Ročárkem
Jiří Ročárek a Adéla Boudíková jsou dálkoví běžci na lyžích, kteří spolu žijí a teď už také vychovávají půlroční dceru Elišku. Kde se asi seznámili? „Samozřejmě na závodech. Mně se Jirka líbil, ale když jsem ho slyšela po nějakém vítězném závodě mluvit, tak jsem si myslela, že je hrozně namyšlený, názor jsem změnila až později,“ vzpomínala v Dobrém dopoledni na seznámení s Jiřím Adéla. „Mně říkal jeden kamarád, že po mně Adéla strašně jde, já tomu moc nevěřil. Za dva měsíce se nám to podařilo dát dohromady,“ podělil se o svou verzi Jiří.
Hned první rok spolu začali jezdit na závody. „V podstatě to byla od začátku taková rodinná dovolená,“ směje se Jiří. Je výhodné, aby partneři vrcholově provozovali stejný sport? „Já myslím, že ano. Je dobré, když mají ti dva něco společného. Minimálně mám aspoň pochopení, když Jirka jede na závody, nebo na soustředění,“ uvažuje Adéla Boudíková.
Trenéra už mám, to ano, ale jídlo, to si vzít nenechám
Jako správná ženská prý hodně věcí řeší, snaží se Jiřímu promlouvat do duše, alespoň co se týká stravy a přístupu k tréninku. Jiří totiž donedávna trénoval sám, neměl trenéra. V tom se mu Adéla pokoušela domlouvat. „Trenéra už mám, to ano, ale jídlo, to si vzít nenechám. To je jediná věc, kterou sportu neobětuju. Tělo si řekne, co potřebuju,“ přiznává Jiří Ročárek.
Sezona probíhá tak, že v dubnu máme volno. Měsíc až měsíc a půl. Pak se začíná trénovat, to vždycky bolí. Zlom přichází na podzim, kdy se začíná velmi intenzivně trénovat. Tam se láme chleba, člověk si říká, jestli to má zapotřebí, to jsou nejtěžší tréninky. Pak si člověk stoupne na lyže, to je změna, zpestření. No a únor, březen, to je taky krizovka, to už člověk mele z posledního,“ popisuje ve zkratce průběh sezony Adéla Boudíková.
Eliška dvě tři hodiny vydrží v kočárku spinkat. Takže tu pětadvacítku si s klidem můžu dát
Letos mají oba tak trochu tréninkové manko. Adéla v září porodila, na lyže se postavila poprvé v prosinci. „Závodila jsem až v lednu, krátký závod, na pětadvacet kilometrů. Tam jsem skončila druhá, ale to nebyly velké závody, na které jsem jezdila dřív,“ říká skromně Adéla Boudíková.
Adéla, která malou Elišku stále ještě kojí, na závody vozí jako chůvu svoji maminku. „Eliška dvě tři hodiny vydrží v kočárku spinkat. Takže tu pětadvacítku si s klidem můžu dát. Časově by možná vyšla i padesátka, ale na to se fyzicky necítím. Člověk by to asi objel, ale těch posledních dvacet kilometrů by bylo trápení,“ vysvětluje Adéla Boudíková. „Je pravda, že to jsou stresy, někdy se to protáhne. Vím, že je start v deset a jí se moc nechce dát si mlíčko a já vím, že bych se měla trošku rozhýbat, abych nebyla úplně hotová, tak jí musím domluvit,“ směje se Adéla Boudíková.
Byl jsem překvapený, že po stavební přípravě jsem měl stejně dobré výsledky jako loni
Jiří měl trénink stavební. Rozhodli se pořídit vlastní bydlení a staví ve Vlachovicích. Svépomocí. „Bylo to těžké, vše sladit, v podstatě stavíme sami. Pomáhají kamarádi a rodina. To rozhodování, co a jak je na mě. Aby práce na sebe navazovaly, jak to udělat, abychom byli spokojení. Byl jsem překvapený, že po té stavební přípravě jsem měl stejně dobré výsledky jako loni,“ konstatuje Jiří Ročárek.
Zbytek sezóny bohužel musí Jiří zrušit, tenhle víkend absolvuje poslední závod v Německu. „Já v podstatě už čtrnáct dní pořádně netrénuju. Dva dny ležím, tři dny trénuju, ten zdravotní stav není takový, abych jel na světové závody a předvedl tam výkon, který bych mohl označit za úspěch. Což je umístění do dvacátého místa.“ Adéla Boudíková a Jiří Ročárek závodí za Vltava Fund Craft Team.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
