Když čtyřicet pět hodin pracujete fyzicky a sám, relaxujete mezi lidmi a nehybně, říká kovář Hurda

Chtěl studovat kumšt, kovařinu vybral jeho pragmatický tatínek. „Řekl, že kdo umí se železem, ten umí se vším, tak jsem šel na kovařinu. První půl rok jsme jenom zametali v dílně a pilovali jsme kostičky. Je to taky potřeba, nevím, jak je to dneska, ale za nás to tak bylo. Učí se spousta předmětů, ale ze své zkušenosti vím, že z devadesáti procent je to o praxi,“ vysvětluje onšovický kovář Libor Hurda.

Až přestanu mít touhu posouvat se dál, půjdu prodávat ponožky

Tvrdí, že se z kovu dá udělat cokoli. „Železo mě nepřekvapí. Proto jsem si železo vybral, že má vlastnosti jaké má. A hlavně já nedělám nic jiného, nepřecházím z materiálu na materiál. Ve svém věku a s mojí zkušenosti mě překvapí máloco. Třeba neumím kalit nožové ocele, ale u železa mě nezaskočí nic.“

V jeho tvorbě ho žene touha posouvat hranice. „Až tuhle touhu přestanu mít, tak budu prodávat třeba ponožky. Vždycky se snažím věci dělat podle nejlepšího svědomí, tak jak v danou chvíli nejlépe umím. Příště to bude ještě lepší, takhle to funguje. I za svými starými věcmi si stojím, za některými víc, za některými méně, ale vždycky to dělám, jak nejlépe dokážu.“

Bílý papír je nejhorší. Koukáte na něj a co? Lepší jsou nějaké mantinely

Práce má dost, zákazníci si ho najdou sami. „Je lepší, když mi dají nějaké mantinely. Když vám nechá volnou ruku a přijdete před prázdný bílý papír, a co? To je to nejhorší, a když máte omezení, prostorové, materiálové, je to lepší. Někdy je jeho představa úplně mimo, tak se mu to snažím rozmluvit. Jakmile se jednou dohodneme na nějaké podobě, dáme jasná pravidla a to je dané. To, že zákazník změnil během práce na zakázce názor, se mi stalo jednou v roce 92 při první nebo druhé zakázce, od té doby už ne,“ vypráví umělecký kovář Libor Hurda.

Momentálně má rozpracovanou kinetickou sochu Erica Claptona. „Všechno, co k tomu člověk potřebuje vědět, se naučil na základní škole. To je prostě kladka, páka, nakloněná rovina. Fyzika, kterou se děti učí v 7. třídě. Dopředu si nic nepočítám, vyzkouším, a když to nefunguje, musím věc předělat,“ přiznává umělecký kovář Libor Hurda.

Čtyřicet pět hodin v dílně, to bych vám nepřál

Jako umělec se při práci občas zapomene. „Jednou jsem pracoval čtyřicet pět hodin v kuse. Měli jsme komplikovanou montáž. To bych vám nepřál. Když jste pořád v dílně, pracujete fyzicky a většinou jste tam sama, tak musíte jít mezi lidi a nehýbat se, takže většinou nějaká restaurace, to je můj relax,“ usmívá se Libor Hurda.