K práci neonatologa patří utírání slz. Magdalena Chvílová Weberová jich poutírala na tuny

Magdaléna Weberová - Chvílová, dětská lékařka
Magdaléna Weberová - Chvílová, dětská lékařka

K její práci patří radost a smutek. Primářka dětského oddělení v havlíčkobrodské nemocnici Magdalena Chvílová Weberová se se svým týmem stará také o předčasně narozené děti. „Převažuje víc radosti než smutku. Přece jen se vám rodí víc donošených, zdravých, normálních, zlobivých dětí. Dětí, které budou dělat rodičům většinou radost,“ usmívala se v Dobrém dopoledni Tamary Peckové.

„Tam, kde nad dětma člověk prostojí noc a někdy posílá prosbičky, aby už se rozhodly a dýchaly dobře a samy, těch příběhů je mnoho desítek. Je to složité, maminky se bojí, pláčou, strach je veliký, protože představa maminky, která jde k porodu, je zdravý, krásný, baculatý, nádherný miminko a pobyt doma. Jenomže ono to může být jinak během desítek minut. Strach maminky, která chce pečovat, starat se, chce objímat a nemůže, protože teď zrovna to miminko bojuje o dech nebo bojuje s infekcí, to je strašně složitá situace pro mámy a pro táty. A těch poutíraných slziček, těch je na tuny,“ vypráví Magdalena Chvílová Weberová.

Miminko přišlo nenachystáno, přišlo s jinými potřebami, než my mu v inkubátoru dáváme

Na neonatologickém oddělení bývá ticho, i paní primářka mluví velmi klidným a laskavým hlasem. „Ta miminka měla být ještě několik týdnů v mámině bříšku, tam by zvuky přicházely jinak. Všechny ostré zvuky, naše tleskání, smích, radost, miminkům vadí. Ony jsou z podstaty nastaveny na úplně jiné vjemy, mělo by tam být přítmí, jejich oči nejsou nastaveny na ostré světlo, vjemy by měly být podobné, jako přicházejí v matčině děloze, ohraničené prostředí, měkkost,“ popisuje potřeby nedonošených dětí primářka dětského oddělení v havlíčkobrodské nemocnici.

„Miminko si tyto vjemy nese v paměti celého těla. Máma je jejich zdrojem, pokud se miminko setkává s tím známým, ne s hlukem ne s ostrým světlem, ale s náručí mámy, tím, že pohnu ručičkou a narazím do měkkého těla mámy, cítím ji a vnímám ji čichem, chutí, celou bytosti, pak je to dobře. Ta máma, která porodila předčasně je tou, která dává zase správné vývojové podněty pro zrání miminka, které je jinde než mělo být. Přišlo z hloubi těhotenství, přišlo, kdy tady nemá co dělat, přišlo nezváno, nenachystáno, přišlo s jinými potřebami, než my jim v tom inkubátoru bohužel dáváme.“

Nepříjemné výkony musíme dělat proto, abychom jim pomohli do života a do zdraví

„Pláč je většinou stres, ten nedonošené děti nepotřebují. Stres doprovází určité procesy v tělíčku toho mimina a to tělíčko si to bohužel pamatuje, nese se tu paměť, stres, bolest dál do života. My jim ten stres vůbec nemůžeme odejmout, bolest taky ne, protože spousta výkonů je bolestivých, stresujících, nepříjemných, nepřiměřených stavu dítěte, ale my je musíme dělat proto, abychom jim pomohly do života a do zdraví. My se snažíme je sdružovat, aby míra vyrušování hluku, světla, nepříjemných pocitů byla co nejmenší. Jsem moc ráda, když tam máma je. Pro miminko je to pocit bezpečí a jistoty, alespoň do jisté míry,“ vypráví Magdalena Chvílová Weberová.

Největší bezpečí je stejně u mámy

Odvětví medicíny vývojová pediatrická péče jednoznačně prokázalo, že blízkost mámy a všechny podněty z těla mámy jsou důležité. „Na našem pracovišti se snažíme, jakmile to jde, aby to miminko skončilo u mámy na hrudníku. Některé maminky se ale bojí, že tomu křehkému tělíčku něco provedou. Říkáme jim, že ony jsou pro ně nejdůležitější a že největší bezpečí je stejně u mámy,“ upozorňuje Magdalena Chvílová Weberová.