Jiří Holík: Při hokeji dnes někdy i usnu

„Nerad slavím. Ani tituly, ani Silvestry. Ale na druhou stranu, když vám někdo zavolá a popřeje vám, to je milé. To číslo je příšerný, ale kdyby mi bylo osmdesát, bylo by to lepší, protože mi dcera se zeťákem dali sedmdesát lahví červeného vína, dostal bych o deset víc. Teď si s manželkou po večerech dáme dva decánky, tři decánky,“ usmívá se čerstvý sedmdesátník Jiří Holík.

Dopoledne v kavárně, odpoledne na golf

Se sportem už nic společného nemá, užívá si, věnuje se své paní, psovi, zahradě a také pomáhá v golfové akademii v Přísekách u Jihlavy, kterou provozuje jeho zeť. „Já dělám amatérského greenkeepera, správce, sekám. To mě baví. Nedělám to celý den. Dopoledne jsme s manželkou kavárenští povaleči a odpoledne chodím na ten golf a to mě baví,“ popisuje svůj každodenní život Jiří Holík.

Dnes už víc vzpomíná na dětství, než na profesionální kariéru. Jiří Holík říká, že je to dáno věkem. Na rána strávená na zimním stadionu v Havlíčkově Brodě. „ Nechtělo se nám vstávat a táta řekl: nekecej a maž. V šest na zimáku, do půl osmé a pak honem do školy. Odpoledne nebo večer znovu na zimák.“

Celý den pak ve škole seděli v mokrém. „Nebyl na nás asi vábnej pohled. Ráno, když jsme vstali rozčepejřený, dali jsme hlavu pod studenou vodu, učesali se, venku nám to zmrzlo a ve škole to zase roztálo, takhle jsme to dělali. Výzbroj se nosila domů, nebyly kabiny, nic,“ vzpomínal na hokejové začátky trojnásobný mistr světa Jiří Holík.

Opravená hokejka za kolečko salámu

Výzbroj jim vyráběla maminka, hokejky vyráběl pan Mareš za kolečko salámu. „Když hráli chlapi a zlomili hokejku, hodili ji za mantinel, to jsme se kluci mezi sebou prali, kdo jí bude mít. Bylo jí potřeba slepit a opravit. A to dělal pan Mareš. V řeznictví u táty jsem tajně ukrojil na nářezu dvě tři kolečka salámu a platil mu za opravu těch hokejek,“ usmívá se Jiří Holík.

Tatínek v mládí skákal na lyžích, začal kluky vozit do Nového Města na Moravě na jediný skokanský můstek na Vysočině. „Já neskákal, byl jsem malej, ale brácha jo. Ten skočil asi čtyřicet metrů. Jenže pak táta řekl, že to nemá cenu, že když člověk není na horách, je to špatný. Dal nás na hokej, ten byl v Brodě populární.“

Na brusle si poprvé stoupl ve čtyřech letech. „To byly kačenky. Takový nizounký, to se přišroubovalo na boty. Do takových šesti sedmi let jsem na nich bruslil.“
Tatínek se staral, aby trénovali, maminka o vše ostatní. Během kariéry zvládl vystudovat pedagogickou fakultu: „Byl jsem věčnej student. My jsme věděli, že jednou skončíme a musíme jít něco dělat. Studoval jsem fakultu sedm let. Bylo to někdy trápení. Studoval se mnou Pepík Augusta. Dokonce jsme dostali vyznamenání jako študenti. Říkal jsem si, za co nás vyznamenávaj, ale bylo to příjemný,“ směje se Jiří Holík.

Na hokej Jiří Holík moc nekouká. Jen když je mistrovství světa. „Ani ne na všechny zápasy, někdy u něj ani nevydržím. A když je pozdě, tak u něj někdy i usnu.“