Jedno oko hledí skrz hledáček fotoaparátu, druhé oko hlídá, co se odehrává mimo něj
Nějaký prostředek, který je schopen vytvořit fotografii, u sebe mladý fotograf Filip Zvěřina má vždycky. „Mobilní telefon, fotoaparát, kameru. V dnešní době telefon nepřekvapí, minimálně pro pořizování vlastního deníku, pro zaznamenávání toho, co člověk prožívá, vidí, slyší, je telefon místo zápisků dobrý. Mně slouží jako náhradní paměť, jsem schopen zapomenout úplně všechno. V archivu fotografií to najdu,“ vyprávěl v Dobrém dopoledni.
Svůj archiv se snaží selektovat, ale prý se mu to moc nedaří. „V archivu mám úplně všechny fotografie, to je příčina toho, že nemám zpracované fotografie za poslední dva roky,“ přiznává Filip Zvěřina, který žije ve vesničce Křižánky ve Žďárských vrších.
Fotím, co se mi líbí. Rozhoduje hlavně můj instinkt
Pokud Filip uvidí na ulici situaci, která se mu líbí, na 99% ji vyfotí. „Nemyslím si, že ta dokumentární fotografie je o ústa. Člověk, když má fotoaparát u sebe a uvidí nějakou situaci, která mu přijde zajímavá, tak ji zdokumentuje, protože by potom mohl litovat, že si ji nezaznamenal,“ vypráví Filip Zvěřina.
Výběr témat je pro mladého fotografa pocitová záležitost. „Řídím se instinktem, který dost možná je v mnohých případech nesprávný. Nicméně řídím se tím, že své fotografie ukazuju rodičům, příbuzným, přátelům, kteří mají zájem a trpělivost, vyslechnu si jejich názory. Někoho poslechnu, někoho neposlechnu, z toho pak vzniká výsledný dokument.“
Druhé oko hlídá to, co se odehrává mimo hledáček. Někdy se vyplatí si na to počkat
Jako profesionální fotograf dokáže fotit tak, že má otevřené obě oči. „Je to podle situace. Někdy vás oslňuje protisvětlo, nicméně pokud vnímám skrz hledáček, oceňuji, že mám druhé oko otevřené a vidím, co se odehrává mimo hledáček a co se dost možná stane. Můžu předvídat nějakým způsobem, co se mi do toho záběru dostane a počkat si na tu situaci. Netrénoval jsem to, nějak to přišlo samo,“ usmívá se Filip Zvěřina.
V současné době zkouší i disciplínu divadelní fotografie. „Mám rád divadelní prostředí, je opředeno tajemstvím. Když přijdete na představení, vidíte finální produkt. Je důležité si uvědomit, kolik práce se odehrálo předtím a kolik lidí za tím stojí. Baví mě zákulisí, šatny, baví mě jeviště. V šatně čekáte na momentky, kdy herečky se líčí, pánové se taky líčí před zrcadlem. Na jevišti zase čekáte na stěžejní okamžiky představení.“
Herce je potřeba respektovat, ale neostýchat se a nedržet se zpátky
Příprava na focení divadelního představení probíhá u Filipa Zvěřiny několik dní. „Nějak se na focení připravuju psychicky. Je to změna oproti běžnému fungování. Musím počítat s tím, že někomu polezu na nervy. Myslím, že je potřeba herce respektovat, ale neostýchat se a nedržet se zpátky, pak mohou člověku uniknout zajímavé chvíle.“
V divadle je to pro Filipa zábava, dřina nastane při postprodukci. „V divadelní fotografii se mění osvětlení, chvíli modré světlo, chvíli růžové. Barevnost fotografií je jiná. Soubor je důležité sjednotit, aby člověk při každém přechodu na další fotografii neprožíval šok,“ popisuje svoji práci na divadelních fotografiích Filip Zvěřina.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.