Je mi jedno, jestli lezu těžké nebo lehké cesty, ale hlavně že lezu, říká Dana Kotlíková

„Nahoře by měli být minimálně dva. Je to proto, abyste si pomohli. Člověk by měl mít u sebe pořád mobilní telefon, kdyby se něco přihodilo, abyste si přivolali pomoc. Za těch dvacet pět let, co tuhle práci dělám, se k nám doneslo, že někdo někde spadl, ale nám se to naštěstí nikdy nestalo,“ vypráví drobná blondýnka.

Když něco spadne, je to průšvih

Lidé tedy nepadají, ale občas spadne věc. „Proto musíte zabezpečit prostor pod sebou, když je to ve výrobní hale, musí být prostor zapáskovaný, aby tam nikdo nechodil, stejně si pořád musíte dávat pozor, aby něco neodletělo mimo ohraničené místo. Když něco spadne, je to průšvih, musíme mít dobré pojištění. Když vám spadne hadr do stroje za několik milionů a něco tam způsobí, tak to může být opravdu průšvih,“ vypráví Dana Kotlíková.

A co teprve, když spadne z dvacetimetrové výšky kýbl plný barvy. „Natírali jsme komín v Třebíči u pekárny. I přes výzvy, že se bude na komínu pracovat, zůstalo na velkém parkovišti stát jedno auto. Už jsme měli na místě věci, pustili jsme se do práce. Natírali jsme horní pruhy červeně, kolegovi se ulomil držák od kýble, spadl asi deset metrů od toho auta. Jak se barva rozprskla, auto bylo komplet červené,“ vzpomíná Dana Kotlíková.

Když kýbl padal, byla to chvilka absolutního ticha

„Ten moment, to byla chvilka absolutního ticha, byli jsme tam tři, to byl údiv. Pak jsme jenom šli rekognoskovat škody dolů. Kýbl byl zničený a všechna barva byla na autě. Když jsme před samotnou prací majitele auta hledali a vyhlašovali, tak se nenašel, ale jak se stalo tohle, byl tam okamžitě. Komu není rady, tomu není pomoci. Škodu tehdy zaplatila pojišťovna.“

Dopravit do výšky materiál bývá mravenčí práce

Pro Danu Kotlíkovou je na výškových pracích nejtěžší dostat nahoru materiál. „Jako ženská nemám takovou sílu. Ten materiál je opravdu těžký, po žebříku lezete xkrát nahoru, a musíte třeba kýbl s barvou různě převazovat a to je opravdu fuška. To je nejhorší. Za sebou mám lano, na kterém je přivázaný materiál. Dolezu na délku lana a pěkně ručkováním věc vytáhnout, někde zajistit, zase popolezu a zase a znovu. Taková mravenčí práce.“

Materiál v místě, kde pracuje, odkládá Dana nejčastěji na vedlejší lano. „Na sebe ne, protože sedák, ve kterém jsem zajištěná, má nějakou nosnost. Nejhorší je, když začne ve výšce foukat vítr, pak různě poletujete. Když lezu po skále, mám pocit, že skála drží, ale když lezu na ten komín, mám pocit, že se hýbe. A teď si představte ten vítr. Taky se neslyšíte s kolegy, kteří jsou dva, tři metry od vás. Je to docela zajímavé.“

S lezením po skalách začala Dana Kotlíková ve čtvrtém ročníku na vysoké škole. Jako bývalé gymnastce jí to šlo a život bez lezení si nedovede představit. „Baví mě lezecký pohyb. Je mi jedno, jestli lezu těžké nebo lehké cesty, ale hlavně že lezu,“ směje se žena, která pracuje ve výškách.