Je jedno, jestli je dítě první nebo patnácté, důležité je, aby dělalo sport pro radost

Pavel Šimáček jeho slova upřesnil. „Děti se učí samy, jenom tím, že pohyb vidí. Ale musí vidět správný pohyb, aby si nezafixovaly něco špatně. Důležité je, aby si to hned zkusily, a vzápětí dostaly zpětnou vazbu, aby odstranily drobné nedostatky. Je potřeba dodržovat harmonický vývoj, něco vynecháme a v budoucnosti se to všechno objeví. Například jim bude chybět pohybová koordinace, základní dovednosti, nic se nesmí uspěchat.“

Chceme děti u sportu udržet co nejdéle

Oba jsou aktivní sportovci, Libor reprezentoval Českou republiku v plavání, Pavel je tělem i duší judistou. „Nelíbí se nám soutěžení, raná specializace na jeden sport. Hlavní je mnohdy výsledek už odmalička. Nám je jedno, jestli děti skončí první, dvanáctí, pátí. Pak, když je sportovci patnáct, šestnáct let, to už je jiné, tam už se ze zábavy stává vrcholový sport a tam je soupeření na místě. Do té doby by měly děti dělat sport pro radost, měly by být všestranné,“ vysvětlil Libor Kuchyňa.

Libor Kuchyňa a Pavel Šimáček, Sportovní akademie Elitavers|foto: Milan Kopecký

Jeden z cílů sportu je podle zakladatelů Elitavers také prevence kriminality. „Děti vám přeci ve dvanácti do hospody nepůjdou, tam mají chuť vyrazit v patnácti. Jenže v tomhle věku děcka se sportem končí nejčastěji. Jsou zhnusení tím, že se jim na tréninku nevěnuje trenér, nebo že nebyli tak dobří, jako ostatní, kteří se jim třeba smáli a tomu my chceme zabránit. Chceme je u sportu udržet co nejdéle,“ vysvětluje Libor Kuchyňa.

Ty výsledky byly vedlejší, buď byl soupeř lepší, nebo ne

A jak vnímali konkurenční prostředí sportu, když byli ve věku svých současných svěřenců? „Společnost po vás chce medaile, ostatní to od vás očekávají, v novinách se píše o těch prvních, dvacátý nikoho nezajímá. Já měl štěstí, že se mě to nijak nedotýkalo. Naopak mě to motivovalo k tomu být stejně dobrý jako ostatní a ve čtrnácti se to zlomilo a začal jsem mít výsledky,“ vzpomínal Libor Kuchyňa.

To Pavel Šimáček má opačnou zkušenost. „Já dělal judo jako dítě a tam psychika hraje velkou roli, nepociťoval jsem tlak, že musím udělat výsledek. Mě trénoval táta a vždycky po mě chtěl ten nejlepší výkon, kterého jsem schopen. Tak jsem šel na tu žíněnku a snažil jsem se předvést to nejlepší, co ve mně je. Ty výsledky byly vedlejší, buď byl soupeř lepší, nebo ne.“

Je zbytečně se snažit něco uspěchat

A co není pro dětí vhodné? „Silové zatížení. Když dítěti naložím velkou zátěž, bude se nepřirozeně vyvíjet, bude si kazit páteř, klouby. Síla by se měla cvičit jako poslední. Tam je rychlost, koordinace, vytrvalost, a až potom bych se soustředil na sílu. Každá složka pohybových schopností se vyvíjí jinak a v jiném období, je zbytečně se snažit něco uspěchat,“ vypráví Pavel Šimáček.