Jaroslav Svoboda: Skláři nevymřou, jen se na ně budeme možná chodit dívat do skanzenu

Sklárnu v devadesátých letech na zelené louce vybudoval sklářský výtvarník Jaroslav Svoboda. V 1995 přistavěli halu s velkou pecí, kde mohli mít až sedm pánví. „To jsou nádoby, ve kterých v peci může být sklovina. Mohli jsme pracovat se čtyřmi barvami, dvěma nebo třemi křišťály a mohli jsme různě kombinovat,“ vzpomíná na dobré časy sklář Jaroslav Svoboda.

V devadesátých letech ze sklárny v Karlově jenom do USA vyváželi ročně za 20 milionů korun. Další zakázky bylo pro Českou republiku a jiné části světa.

V současné době ve sklárně pracuje osm lidí. „Vrátili jsme zase na začátek. Na huti pracují tři skláři, dva brusiči, jedna expedientka, jedna účetní a já. Optimisticky se dá říct, že musím nebo stále mohu pracovat. Důležité je, že jsem zdravý a že mě má práce těší,“ směje se Jaroslav Svoboda.

Roky ve Škrdlovicích byly mé nejkrásnější

Jako sklářský výtvarník se musí špatné ekonomické situaci přizpůsobit. Dříve mohl kombinovat do jednoho objektu tři, čtyři barvy. „Dnes člověk musí volit takové technologické postupy, aby nosným materiálem byl křišťál a pak používáme rubíny. Neumožňují probarvit ve hmotě celý předmět. Ty nám dovolí udělat barevné jádro nebo nějaké skvrny, proužky. V tomto případě je to jen doplňující prvek. Jde s nimi dělat zázraky, ale je to omezení,“ vysvětluje Jaroslav Svoboda.

V roce 1969 se stal ředitelem sklárny ve Škrdlovicích, kde působil až do roku 1987. „Bylo to mé nejkrásnější období ve sklářství. Pořádali jsme tam sklářská sympozia, zvali jsme skláře z celé republiky. Byla tam přátelská atmosféra. Řemeslník si porozuměl s výtvarníkem. Vznikala tam skvělá díla. Řada z nich je v pardubickém muzeu a mnoho z nich v Horácké galerii v Novém Městě na Moravě. Rád se na ně chodím dívat.“

Vyrostl pod sklářským brusem

Jaroslav Svoboda mezi sklem vyrostl. Jeho tatínek byl skvělý a vyhledávaný brusič skla. „Na otce vzpomínám často, na jeho rady, na jeho zanícení pro brusičskou práci. Měl se vyučit zámečníkem v Kolíně, ale po třech dnech utekl. Sám našel v Poděbradech brusičského mistra Čmejrka a vyučil se u něj. Nastoupil do sklárny Inwald v Poděbradech.“

Po roce 1945 ve stodole, kterou mu dal dědeček, vybudoval brusírnu. „Já jsem se tam samozřejmě, protože to bylo přes dvůr, pohyboval. Dokonce vzpomínám, jak jsem se zranil. Byly tam narovnané popelníky na hladinářském stroji a já jsem si tam asi chtěl něco obrousit. Bohužel se to sesypalo a dodnes mám na ruce velikánskou jizvu. Cákala ze mě krev do všech stran, matka mi to ovázala kapesníkem, ještě jsem dostal a bylo,“ usmívá se Jaroslav Svoboda.

Tatínek pracoval do posledního okamžiku. „Ráno ještě brousil a v poledne zemřel. Nečekali jsme to, ale byla to krásná smrt. Zemřel u talíře polévky. O jeho věci byl obrovský zájem. Brousil pro Skloexport, jeho věci jsou po celém světě. Mám dva jeho kousky schované.“

Skláři nevymřou, ale bude jich minimum

„Musíme být optimisté. Svět se změnil, mladá generace má jiné zájmy, už nejsou doma v obývácích vitríny plné skla. Často to vidím v Holandsku, tam je plno sklářů, kteří tvoří sami. Nechci říct skanzen, ale ve svých sklárničkách mají třikrát týdně den otevřených dveří, prodávají kafe za tři eura, možná to je cesta,“ zamýšlí se sklářský výtvarník Jaroslav Svoboda.

V těchto dnech Jaroslav Svoboda vystavuje v Bratislavě ve výstavní síni Ministerstva kultury. Podle slovenských odborníků je to jedna z největších sklářských výstav, která na Slovensku byla a je k vidění.