Jan Šmíd: Dělal jsem rozhovor s Ennio Morriconem, mikrofon můžu pověsit na hřebík

Jan Šmíd s moderátorkou Tamarou Peckovou
Jan Šmíd s moderátorkou Tamarou Peckovou
Zpravodaj Českého rozhlasu ve Francii, pelhřimovský rodák Jan Šmíd narozeniny neslaví, má je totiž hned po Novém roce a to prý je velký fofr a na oslavy není čas. V Dobrém dopoledni Tamary Peckové vzpomínal na první lednové dny letošního roku, na jeho oblíbence Ennio Morriconeho a taky hovořil o Itálii, která ho moc láká.

Práce zahraničního redaktora má pohyblivou pracovní dobu. Někdy ráno od šesti, jindy do půlnoci. „Jsou chvíle, kdy nic nenatáčím, nic nepřipravuji, tak využiji každou vteřinku. V době útoku na satirický časopis Charlie Hebdo jsem šel se svým synem do holičství, protože potřeboval ostříhat. V tu chvíli mi zazvonil telefon: hele, v Charlie Hebdo se střílelo a možná tam jsou dva mrtví, koukni na to,“ vzpomíná na 7. ledna 2015 Jan Šmíd.

V době útoku na Charlie Hebdo byl Jan Šmíd u holiče

Podíval se na Twitter a už věděl, co se se stalo. Přišli se synem domů a za pět minut měl první živý vstup, než se dostal přímo před redakci, kde se tragédie odehrála, měl čtyři vstupy do vysílání Českého rozhlasu. „Pak jsem byl na místě a už jsem reportoval přímo z místa. Velmi často se stává, že nás o dění na místě upozorňují z pražské redakce. Okamžitě se musím zorientovat, podívám se na své oblíbené servery. Ptám se místních novinářů, co budou dělat,“ vysvětluje Jan Šmíd.

Na pomoc do Francie v téhle situaci přijel další zahraniční redaktor Českého rozhlasu Vít Pohanka. „Bylo to dobré rozhodnutí, i když nikdo nemohl vědět, co se stalo, protože došlo k útoku na druhém místě, v tom židovském supermarketu. Já jsem šel po stopách bratrů Kouachiových a Vítek zůstal v Paříži. Stejné to bylo i u těch demonstrací, já byl ve studiu a Vítek natáčel lidi na ulicích. Ta spolupráce fungovala opravdu dobře.“

Jan Šmíd, zpravodaj ČRo ve Francii

Přemýšlel jsem o tom, jestli mě bratři Kouachiovi nepřepadnou

Jako novinář se právě při takových událostech pere s etickou stránkou věci. „Novinář se musí přenést přes tyhle momenty. Moje výborná kamarádka pracuje v politickém týdeníku Marianne, a jeden ze zavražděných Tignous pro ně pravidelně přispíval. V době, kdy jsem s ní mluvil, byla u ní na návštěvě manželka tohoto zastřeleného karikaturisty. To bylo velmi citlivé, trošku jsem jí zkoušel, jestli bych se s paní nemohl domluvit, abych se s ní sešel. V tuhle chvíli to bylo ale moc citlivé a to novinařina musí počkat,“ vzpomíná na těžké chvíle zpravodaj Českého rozhlasu ve Francii Jan Šmíd.

Když se tyhle věci dějí, redaktor nespí. „Nevíte, jak dlouho to bude trvat, každou chvíli jste vy vysílání. Já jsem vyrazil na bratry Kouachiovými, byla půlnoc. Byl jsem u lesa, kde se skrývali. Všude tam byli policisté, ale já když jsem přejížděl po silnici kolem toho lesa, tak jsem si říkal, že oni mohou vyskočit a vzít mi auto. A přesně toto udělali, druhý den přepadli ženu, která odemykala auto. To byla opravdu blbá situace, to jsem zbytečně riskoval,“ vzpomíná Jan Šmíd.

Pana Morriconeho bavily otázky o šachu

Mezi splněný sen novináře Jana Šmída patří setkání s jeho oblíbeným hudebním skladatelem Ennio Morriconem. „Já jsem o něm přečetl všechny knihy, jsem jeho dlouholetý fanoušek. Měl v Praze koncert, tak se uvolil přijmout skupinu zahraničních novinářů přímo ve svém bytě v Římě. Já používám jeho hudbu do svých televizních Postřehů odjinud, opravdu ho mám moc rád,“ upozorňuje Jan Šmíd.

Čtěte také

„U takových rozhovorů je jedna věc velmi nepříjemná: buď se budete ptát na to, co zajímá vás a co chcete, aby na mikrofon řekl. To znamená: Sergio Leone mi řekl, že chce hudbu k filmu Tenkrát na západě a představoval si to tak. Jenže on o tom mluvit nechce, protože westerny tvoří deset procent tvorby. Ale když se ho budu ptát na spolupráci s režiséry, které nikdo nezná, nebo o jeho symfonické hudbě, těžko to lze použít, ale zase se rozmluví. Je to těžké,“ usmívá se Jan Šmíd, který nakonec Ennia zaujal otázkou, která se týkala šachů.