Jan Pokorný: Psychologie je můj koníček a životní vášeň

„Než jsem se rozhodl stát policistou, tak jsem se toužil stát psychologem. Moje sestřenice emigrovala do Švýcarska a tam vystudovala psychologii, stala se psycholožkou a psychoterapeutkou. Ona je o dost starší než já a v době, kdy mě bylo 13 - 14 let, tak ona končila výcvik té psychoterapie. A to, jak o tom mluvila, jak si povídá s lidma, jak pomáhá lidem. A hlavně říkala: ´ty máš hrozně vyvinutý sociální cítění, ty bys měl dělat něco, kde budeš pomáhat lidem´, tak jsem si řekl, že budu psycholog a od 13 jsem za tím šel.“

Další jeho koníček jsou zbraně a všechny věci, které s tím souvisí, výcvik zvláštních jednotek: „a kde to všechno spojíte, než u policie?“, usmívá se Jan Pokorný.

Co obnáší práce policejního psychologa? Dá se rozdělit do dvou velkých oblastí: „jednak dělá dovnitř policie, pracuje pro policisty, pomáhá jim s jejich problémy, pomáhá jim s jejich starostmi.....a pak pracuju vně té policie. Jsem tu pro oběti trestných činů. A současně i pro lidi, kteří přijdou do kontaktu s policií.“

Jan Pokorný se klasické představě psychologa dost vymyká. Nedokáže zamknout práci v kanceláři, příběhy a případy si nese v sobě. Nejhorší jsou ty, ve kterých hrají hlavní roli děti.

Uvědomil jsem si, že já ty lidi vlastně vidím jenom mrtvé.

„Pamatuji si tváře těch lidí, pamatuju si emoce, pamatuju si útržky rozhovorů. Nedávno jsem našel dopis od jedné matky, která přišla o dítě, dítě spáchalo sebevraždu. Napsala mi dopis, ve kterém mi hrozně děkovala, že jsem jí pomohl, že jsem přijel na to místo a že jsem se jí věnoval. Já jsem tam pak jel ještě několikrát, byli jsme v kontaktu. A v tom dopise mi poslala fotku a připsala tam: posílám vám fotky mé dcery, kdy byla ještě živá a krásná, vy už jste ji viděl jen mrtvou. Já jsem si uvědomil, že ty lidi vidím už jen mrtvé.“

Někdy ale lidé s psychologem mluvit nechtějí, zabouchnou před ním dveře, ale zažil i šestihodinovou krizovou intervenci: „Šest hodin jsem tam seděl s těma lidma, už jsem měl hlad, žízeň, po šesti hodinách už jsem nemohl ani mluvit. A po šesti hodinách jsem odjel a ti lidi mi pak zavolali, že jsem jim strašně pomohl,“ uzavírá se smíchem Jan Pokorný