Hudební motivy se točí v hlavě, což je magořina a pomůže jedině je napsat, říká Vladimír Franz
Umění je řemeslo stejně jako ševcovina, říká výtvarník a hudební skladatel Vladimír Franc. „Až do 19. století se v hudbě i ve výtvarném umění dělalo všechno na zakázku, nebyla to žádná hanba. Celý Bach je na zakázku, takřka celý Mozart je na zakázku. Myslím si, že je to normální. Umění bylo dřív službou, to teprve romantismus vnesl člověka, který když něco dělá volně, je to umělec a když pracuje na zakázku, je to něco pokleslého,“ vyprávěl v Dobrém dopolední doktor práv, profesor, malíř a hudební skladatel Vladimír Franz.
„Existují smlouvy Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa, který ve dva a dvaceti udělal veškerá sousoší na Karlově mostě a v té smlouvě má, že po sobě uklidí ten svinčík, který po sobě zanechal. Udělal ten předmět a je to normální řemeslo jako když si jdete nechat opravit boty.“
Když člověk dělá jedno, má největší touhu zanášet někam jinam
Když Vladimír Franz nemusí, nepracuje na dvou věcech zároveň, ale stává se to. „Největší protiúkol byl, když jsem dělal v rozestupu asi 14 dní na dvou místech Romea a Julii. Samozřejmě to muselo být každé úplně jiné a povedlo se. Když člověk dělá jedno, má největší touhu zanášet jinam, takže vznikají vedle sebe paralelně dvě věci,“ přemýšlí Vladimír Franz.
Pokud se jedná o scénickou hudbu, inscenaci si přečte jenom jednou. „Když ho budu číst podruhé, potřetí, začnu text dvojit, a to není dobré. Hudba v inscenaci je simultánní, nonverbální dramaturgie. Já musím vytvořit linii, která s textem bude mít styčné body, bude se s ním protínat. Člověk tvoří jakousi roli antického chóru, který doslovuje, předjímá, možná někde informuje. Já nemůžu jet polopatě, byla to hrozná rána, bum. Takhle to nejde,“ vysvětluje hudební skladatel Vladimír Franz.
Nejlepší je, když to funguje bez mrknutí oka
Obratné dotazy na režiséra inscenace jsou na začátku komponování velmi důležité, pak je práce na hudbě podle Vladimíra Franze volná tvorba. „Většinou pracuji s režiséry, se kterými si nemusím nic říkat. Tohle jsem měl s Jiřím Pokorným, s Janem Pitínským, že mě něco napadlo a zvonil telefon a on mi to volal nebo naopak. Nejlepší je, když to funguje bez mrknutí oka. Někdy se setkáte s člověkem, který myslí radostí úplně něco jiného než vy. Udělal jsem 155 inscenací, jednou se stalo, že jsme v generálkovém týdnu spolupráci zrušili,“ vzpomíná Vladimír Franz.
Skladatelení nepěstuji
A jak Vladimír Franz komponuje? „Něco se objeví, je dobré to zaznamenat. Dřív jsem si to pamatoval, pak se náhle objevilo okno, ale druhý den to naskočilo a pak už jsem to měl natrvalo. Na to už ale nemohu spoléhat, je dobré zaznamenat pár not hned. Když dělám vážnou hudbu, hodně dlouho se mi točí v hlavě, pořád kolem dokola, což je občas taková magořina svízelná. Jediná možnost, jak se toho zbavit, je napsat to.“
„Pro mě není skládání, že je nota a druhá nota, a takové: Ježíš, co by tam vedle toho mohlo být, medvídek, kamínek. Takové skladatelení nepěstuji, já celý obrys znám, vím, potom ho začnu manualizovat s tím, že tam bude spousta rozcestí, na kterých se budu muset rozhodovat, ale to je ta upřesňující činnost,“ pokouší se přiblížit způsob své práce Vladimír Franz.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
