Hrát v Netíně na varhany byl akrobatický výkon se šroubovákem v ruce

23. říjen 2015

Kam varhanická paměť Vladimíra Sklenáře sahá, stávaly v kostele Nanebevzetí panny Marie v Netíně varhany firmy Melzer z předválečných let. „Proč nefungovaly? Dostavovaly se v prvních válečných letech, takže nebyly tak vzácné, neměly historickou hodnotu. Taky čtyřicet let totalitního režimu, kdy varhanářství bylo sloučeno do státních podniků, varhanám moc neprospělo,“ snažil se žalostný stav netínských varhan z devadesátých let vysvětlit Vladimír Sklenář.

A taky prý nemá kostel v Netíně přívětivé mikroklima. „V létě sucho, v zimě krutá zima a vlhko. A to mělo vliv na pneumatický systém, který se začal budovat na počátku 20. století. Jde o systém ovládání jednotlivých píšťal varhaníkem. Od klávesnice vede táhlo pod píšťalu, já když ji stisknu, pomocí táhýlek se otevře ventil, který pustí vzduch do píšťaly a ta zahraje. To šlo dříve těžko, bylo nemožné vymyslet, jak to všechno zpřevodovat. A právě proto se vymyslel ten pneumatický systém. Tuhle práci dělal vzduch, to přineslo nové materiály, které se časem opotřebily,“ popisuje Vladimír Sklenář.

Když bylo sucho, varhany nehrály, když bylo vlhko, hrály zase samy

Kvůli tomuto systému bylo součástí varhan spousta dílků, pružin a nástroj tu a tam vypovídal službu. „Když to zvlhlo, zjara nebo na podzim, ještě když se v zaplněném kostelu zvedla teplota, z ničeho nic během mše píšťaly začaly hrát samy. To byla taková kakofonie šílených zvuků. Já už jsem v posledních letech ani nezakrytovával hrací stůl. Byl to docela tělocvik. Neustále se šroubovákem v ruce jsem přiregulovával. Pan farář při kázání koukal nahoru, co to tam provádím,“ popisuje situace, které prožíval při mších netínský varhaník.

A v létě? To prý spousta tónu ani nehrála. „Zase to bylo naregulované jinak, takže jsem musel povolovat, do toho třeba zapršelo a za týden to bylo zase jinak. Ještěže jsem byl tehdy mladý, že jsem to fyzicky zvládal,“ směje se varhaník Vladimír Sklenář.

Měli jsme krásný vztah, věděli jsme, co od sebe máme čekat

Hrát na varhany v Netíně bylo vždycky tajným snem Vladimíra Sklenáře, takže mu ani nevadilo, že nástroj se chová takhle nevyzpytatelně. „Já jsem to ty první roky bral jako daň, kterou platím za to, že do toho mohu tímto způsobem promlouvat. Kamarádi se mi smáli, a divili se. Ty blázne, co děláš. Tak si tam dej digitál. Což je replika hracího varhanního stolu, ale jsou to náhražky. To jsme zavrhli hned, to nemá šťávu. Ale my jsme měli s těmi varhanami krásný vztah, věděli jsme, co jeden od druhého můžeme čekat.“

Vladimír Sklenář, varhaník v Netíně

Vladimír Sklenář zavzpomínal, že bylo velmi důležité také sledovat předpověď počasí. „Kritické byly poutě, které jsou u nás v půli srpna. To jsem měl krásně naregulováno. První a druhá mše bylo vše parádní, při třetí mši, jak se změnilo v kostele klima jakž takž, při čtvrté už to hodně pokulhávalo. Ale já na to období vzpomínám rád.“

Od roku 2015 se v Netíně hraje na nové varhany

Bylo jasné, že časem se s varhanami bude muset dělat. Když v roce 1999 měla zádušní mši paní hraběnka Podstatzká, musel varhany poslouchat její syn hrabě František Podstatzký-Lichtenstein. Hlavně na jeho popud v Netíně začali přemýšlet o renovaci.

Bylo jasné, že časem se s varhanami bude muset dělat. Když v roce 1999 měla zádušní mši paní hraběnka Podstatzká, musel varhany poslouchat její syn hrabě František Podstatzký-Lichtenstein. Hlavně na jeho popud v Netíně začali přemýšlet o renovaci.

Rekonstrukce i výstavba varhan byla rozdělena do několika fází. Začalo se v roce 2009 a nedávno byl dokončen krásný nový nástroj s barokním laděním.

autor: Tamara Pecková
Spustit audio