Galerie není jenom: dobrý den, kupte si. Galerie je také o potěšení, říká Miloslava Kumbárová

„Je to sto padesát na sto centimetrů, je to trochu větší obraz, jmenuje se Echo, je to abstraktní záležitost a to je velké potěšení, to je velká radost tohle ukázat. A líbil se, velmi se líbil,“ spokojeně pokyvuje hlavou paní jihlavská galeristka Miloslava Kumbárová.

Takový obraz si hýčkám několik let, než ho nabídnu třeba zase dál

Jak se v současné době kupují obrazy? „Tak jako mezi lidmi, je to na základě nějaké oblíbenosti. Ten autor mi musí něčím konvenovat, musím ho navštěvovat v ateliéru. Mám také autory nové, ale tenhle Pavel Roučka, je mu asi 75 let, my se známe třicet let. Navštěvuji ho v ateliéru, dívám se na obrazy a občas pro sbírku galerie něco zakoupím. A to je velké potěšení, to se potom chlubím takovou věcí. Takový obraz si hýčkám několik let, než ho nabídnu třeba zase dál. Ten je vystavený a není teď k mání,“ upozorňuje naoko přísně Miloslava Kumbárová.

Některá výtvarná díla, převážně grafiky, na které se paní Kumbárová zaměřuje, dál ani nepošle. „Buduju dlouhodobě třeba sbírku grafiky Oldřicha Kulhánka, dnes už nežijícího, byl to můj přítel a velký kamarád naší galerie. Tam jsou díla, která vystavím, ukážu, ale nenabízím. Taky o tom je galerie, to není: dobrý den, kupte si. To je o tom potěšení.“

Snu o kavárně a diskutujících umělcích se musela velmi brzo vzdát. Buď galerie, nebo kavárna

Galerii založila v květnu 1990. „Začátek byl tak spontánní, nepřišlo nám to složité. Byly to nové kroky, nová doba, člověk byl natěšený. Chvilku to šlo, že všechno šlo, že se všechno dalo dělat. Já protože jsem před tím byla na volné noze a dělala jsem interiéry a spolupracovala jsem s výtvarníky, pro mě to tak přirozeně vyplynulo, že bych mohla od těch výtvarníku jejich díla prezentovat, nabízet, prodávat,“ vypráví Miloslava Kumbárová.

Její původní představa byla prý hodně romantická. Snila o kavárně, ve které se budou výtvarníci scházet a debatovat a paní Kumbárová bude prodávat jejich obrázky. „To jsem brzo zjistila, že tudy cesta nevede. Buď galerie, nebo kavárna. Ale chvíli mi to trvalo, než jsem na to přišla. Musela jsem se začít dívat dál, mimo Jihlavu, mimo tenhle region. Musela jsem začít hledat výtvarná díla jiných autorů. Takhle se z toho vyvinula spolupráce s dvaceti, třiceti výtvarníky z Prahy nebo z Brna, ale většinou to byli pražští výtvarníci,“ vzpomíná na své začátky Miloslava Kumbárová.

Ťuky, ťuk, dobrý den, já jsem ta a ta z Jihlavy a mně se vaše díla líbí

Učila se a budovala za pochodu. „Ťuky, ťuk, dobrý den, já jsem ta a ta z Jihlavy a mně se vaše díla líbí. Musela jsem začít jezdit po výstavách a znát jejich práce. Pak se to začalo nabalovat, výtvarníci se mezi sebou znali a řekli si to mezi sebou. Ale jejich důvěru jsem si musela získat,“ vypráví Miloslava Kumbárová.