Fotbalová rozhodčí, která vytesá sochu z kamene a vybrousí drobný vzorek do jemného skla

Pochází ze Žďárska, vyrůstala ve Zvoli nad Pernštejnem. „Měli jsme doma klasické škrdlovické sklo. Je to škoda, lidi se toho zbavují, vyhazují. My měli doma i broušené,“ usmívá se Mirka Bártová. A co její sklářské vzory? „Vízner, Rony Plesl, Beránek, ten provozoval právě sklárny ve Škrdlovicích, je škoda, že už jsou zavřené.“

Muřina je první věc, kterou se brusiči učí

První věc, kterou budoucí brusiči skla musí zvládnout je kresba. „A u broušení se člověk učí různé muřiny, to jsou zvláštní hvězdičky s hvězdičkou uprostřed, maty, tříhránky. Musíte se naučit tahy, dvanáct linek, čtyřikrát přeškrtnete. Aby byla muřina pěkná, učíte se to rok, dva. Aby každý hranka byla správná, stejně široká, aby konce do sebe pasovaly správně, aby to mělo správnou hloubku,“ vypráví Mirka Bártová.

Na škole Mirku nejvíc trápilo, že nemohla tvořit vlastní návrhy. „Nebavilo mě dělat pořád dokola to stejné, kvůli tomu jsem dostávala i horší známky, že jsem nedělala do výroby. Zkoušela jsem si svoje věci.“

Chtěli po mně roviny, ale ty mě nebavily, radši jsem modelovala

Když ji nepřijali na uměleckoprůmyslovou školu, zamířila do Lipnice, do kamenosochařského střediska. „Zkoušela jsem modelovat, chtěli po mě dělat roviny, abych uměla správně udělat rovnou plochu na kameni, to mě moc nebavilo, tak jsem raději modelovala. Pak se panu Jiřímu Tymlovi, který nás učil, líbil můj návrh blesků. Mirko: ten si uděláš. Jsou to tři propojené blesky, které jsou nakloněné, jakože letí,“ popisuje svoji sochu Mirka Bártová.

Kámen i sklo potřebují cit a lehkou ruku

Nakonec se naučila pracovat i s těžkými nástroji, které kamenosochaři používají. A co mají tyhle dva obory společného? Sklo a kámen? Podle Mirky Bártové chce obojí cit a lehkou ruku. Kámen stejně jako sklo potřebuje šetrné zacházení.

A oč lehčí ruku vyžadují při zpracování sklo a kámen, o to tvrdší ruku musí Mirka Bártová uplatnit při pískání fotbalových zápasů. „Když mi bylo patnáct let, přišel za mnou soused, jestli bych nechtěla pískat fotbal. Udělala jsem si zkoušky, naučila jsem se pravidla. Na začátku mi šla lajna, nakonec jsem se odvážila dělat hlavní rozhodčí. A to mě baví moc,“ usmívá se sympatická výtvarnice.

Na hřišti se bála jenom jednou, když dala červenou kartu

Hráči už ji znají, ví, co od ní čekat. „Já jsem si hráče musela od začátku vychovávat. Teď už je to dobré, ale na začátku byla výzva získat si autoritu. Neváhala jsem klidně v první minutě použít kartu. Jen jednou jsem se opravdu bála. Když jsem dala hráči, který mi po zápase nadával, červenou kartu. Byl 15 metrů ode mě, když se na mě rozběhl, měla jsem opravdu strach. Naštěstí mě tehdy obestoupili ostatní hráči,“ vypráví Mirka Bártova, sklářka, kamenosochařka a fotbalová rozhodčí ze Zvole nad Pernštejnem.