Divadelní povolání je to nejlepší a nejhezčí na světě, ale zároveň je nejhnusnější

Ale prý to neznamená, že by si Horáců nevážili. „Je to moc hezký pocit, že si diváci najdou čas a na anketním lístku nás zaškrtnou, to je moc fajn. Pro nás je ale pořád největší odměnou kontakt s divákem a jeho potlesk,“ vysvětluje Lenka Schreiberová.

Jako nominovaní jsme seděli v první řadě a dívali se na to, jak se potí kolegové

I když se celé předávání cen Horác muselo nazkoušet, Zdeněk i Lenka si slavnostní večer, který se nesl v duchu udílení filmových Oscarů, přeci jenom užívali. „Byli jsme tam v roli diváka, jako nominovaní jsme seděli v první řadě a dívali se na to, jak se potí kolegové,“ směje se Lenka Schreiberová.

Zdeněk Stejskal, herec Horáckého divadla|foto: Milan Kopecký

A co děkovné řeči? „Vzhledem k tomu, že bylo dopředu dáno, že se večer ponese v duchu Oscarů, vzal jsem si děkovnou řeč Leonarda di Capria, když konečně dostal Oscara. V tom nejpříšernějším překladu, který jsem kde našel, bylo tam spousta gramatických chyb. Naučil jsem se to, měl jsem dlouhou řeč i s žádostí o to, abychom neplýtvali přírodním zdroji, protože v roce 2015 byla naše planeta nejteplejší v její historii. Takže jsem to okopíroval od kolegy,“ směje se Zdeněk Stejskal. Lenka Schreiberová řeč připravenou neměla, poděkovala rodičům.

V Jihlavě se mi od začátku líbilo

Lenka Schreiberová letos začíná v Horáckém divadle 22. hereckou sezonu. „Herecký život je takový sešup, vše se to pak slije dohromady, že si netroufám říci, která sezona pro mě byla ta nej. Určitě je to vždycky ta první, kdy předstoupíte před diváky poprvé jako profesionál, kdy se s divadlem sžíváte. Kdybych ale tvrdila, že jsem si za tu dobu neprošla krizemi, to bych lhala. Tu a tam, občas je mám a dokonce jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych se vrátila do Opavy, odkud pocházím, ale vždy to bylo jen v myšlenkách,“ přiznává Lenka Schreiberová.

Lenka Schreiberová, herečka Horáckého divadla|foto: Milan Kopecký

Zdeněk je členem souboru Horáckého divadla do roku 2008. „Já jsem divadlo tady znal, hrál jsem před tím v Šumperku, bylo tady hodně Šumperáků, nešel jsem úplně do neznámého prostředí. V Jihlavě se mi od začátku líbilo.“

Uchazečům o hereckou profesi říkám: uteč, uteč, dokud můžeš

Oba svoji práci milují, zažívají při ní nepopsatelné pocity, které by za nic nevyměnili, ale: „Když za mnou někdo přijde, že chce být herec, rozmlouvám mu to. Nedělejte to, dokud nebudete mít sám v sobě pořádek. Přijdete sám o sebe, zjistíte, že mnohem více času trávíte v divadle, než s rodinou. Budete sami, herci trpí psychickými potížemi z jednoho prostého důvodu: pracují s emocemi. Čtyři hodiny vytváříte emoce, ať už kladný nebo negativní, ale ty nejsou vaše. Pak musíte odejít z divadla a být sám sebou, což je těžké. Taky herci pijou, aby to rychle odeznělo,“ otevřeně přiznal Zdeněk Stejskal.

Lenka jeho slova potvrzuje: „Já jim rovnou říkám: uteč, uteč, dokud můžeš. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, jak moc divadlo bere. Divadelní povolání je to nejlepší, nejhezčí na světě, ale zároveň to nejhnusnější. Když na zkouškách něco nejde, a najednou přijde ten okamžik, kdy to tam je, to je úžasné. Nebo když diváci pochopí, co jim chcete říct, tak to je nejhezčí. Pak hrajete hru, ve které jsou myšlenky, se kterými nesouzníte, nebo je ta hra udělaná tak, že s tím nesouhlasíte, a to je prostě hnusný. Čím jsem starší, tím hůř tyhle věci skousávám, což je strašná nesvoboda.“