Delegátka cestovní kanceláře po každé sezoně říká, že to bylo naposledy, ale další rok jede zase
Delegátovi cestovní kanceláře začíná hlavní sezona v květnu, už v červenci začíná litovat, že tohle léto to zase vzal. „Přelom července srpna je největší teplo, 50°C, na místě máte nejvíc klientů, létá nejvíc letadel, to je asi největší stres,“ vyprávěla v Dobrém dopoledni o práci zástupce cestovní kanceláře Vladimíra Brávková.
Ještě v prosinci musí prý odpočívat, a když jí volají cestovky nabídky na práci na další sezonu, odbývá je. „Ale po Vánocích, když ten frmol přestává, říkám si, já bych někam jela, vždyť ta práce není tak strašná, sice půl roku nebudu spát, ale to dospím v zimě. Ten leden bývá období, kdy začnu přemýšlet, že bych zase někam jela, i když každou sezonu říkám, že letos je to naposledy,“ usmívá se Vlaďka Brávková.
S úmrtím klienta je méně práce než s dlouhodobou nemocí. Zní to hrozně, ale tak to je
Vystudovala cestovní ruch a díky tomu má dveře otevřené i do Turecka. „Právě Turecko je jednou z destinací, kde pokud chcete pracovat jako delegát nebo průvodce, abyste dostali pracovní vízum, musíte mít diplom z cestovního ruchu. Přestože mluvím balkánskými jazyky, tak jsem tam nikdy nepracovala. Za prvé je tam krátká sezona, mohou jet paní učitelky, domluví se tam kdekdo. U toho Turecka je to jiné,“ krčí rameny delegátka Vladimíra Brávková.
Noční můra delegáta je úmrtí klienta. „Já to naštěstí nezažila u svého klienta, byla to jiná cestovní kancelář, ale my delegáti na místě všechny starosti sdílíme a snažíme si pomáhat. To je asi to nejhorší, co vždycky člověka děsí. Na druhou stranu je s tím méně práce než s dlouhodobou nemocí. Teď to zní hrozně, ale prostě je to tak,“ vysvětluje Vladimíra Brávková.
Mahmud, Mehmed nebo Mustafa. Tahle jména je těžké si zapamatovat
Delegát do destinace přijíždí v průměru asi týden před začátkem sezony. „Není to týden prázdnin. Člověk musí objet všechny hotely, nainstalovat ty nástěnky, infoknihy, nakontaktovat všechny hotely, vědět na koho se pak obracet, zapamatovat si jména. Což třeba turecká jsou šílená, Mahmud, Mehmed nebo Mustafa, to si nezapamatujete. Taky je dobré projet si výlety, které klientům potom nabízíte. Vy jste tam pět dní a pak se před klienty tváříte, že to tam znáte.“
Vladimíra Brávková se na místa nevrací. Pokaždé jede někam jinam, poslední štaci strávila jako delegátka na severním Kypru. „Právě tam se velmi těžko řeší krizové situace. Tam je všechno složité, severní Kypr není v Evropské unii, od roku 1974 je okupovaný tureckou armádou. Z toho důvodu je to území nikoho. Oni vyhlásili samostatnost, ale žádná jiná země než Turecko je neuznala. Jakýkoli papír vám vydají, třeba úmrtní list, není platný v Evropě.“
Pokud se narodí dítě na severním Kypru, neexistuje
„Já měla v severním Kypru štěstí na kolegyně, které tam byly jako delegátky už třetí rok. Hned na začátku sezony jsme zorganizovaly schůzku s panem konzulem. Byla to velká legrace, třeba v případě narození dítěte, dítě neexistuje. Vymýšleli jsme, jak ho budeme pašovat v kufru auta přes hranici. Moc jsme se nasmáli,“ vypráví Vladimíra Brávková a vážněji dodává, že konzul sídlí na jižním Kypru a pokud by se něco podobného stalo, na území severního Kypru nemá žádnou pravomoc a mohl radu poskytnout pouze po telefonu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
