Dědeček fotil v 1. světové válce, vnuk fotky tři a půl tisíce hodin zachraňoval

12. říjen 2016
Skupina Třebíčských 2.XX.Marschkomp. v květnu 1916

Unikátní snímky z 1. světové války opatruje jako oko v hlavě Radek Kurka z Třebíče. Není divu, život a putování 81. pěšího jihlavského pluku dokumentoval totiž jeho dědeček Antonín Kurka. O existenci fotografií věděl Radek Kurka od dětství. „Otec to měl jeden čas dole v domě, pak to dal na půdu. Já tomu nepřikládal žádný zvláštní význam. Jako kluk jsem se v nich párkrát přehraboval, ale tehdy mě zajímaly jiné věci,“ krčil rameny v Dobrém dopoledni Tamary Peckové.

To, jak jsou vzácné, si uvědomil mnohem později. „Zhruba před deseti lety byla v Praze výstava podobných fotek. Bylo jich asi dvě stě, nebyly nijak popsané, nevěděli, kdo na nich je, kde a kdy jsou foceny. Tehdy jsem si řekl: mám doma unikát,“ vzpomíná na začátky své mravenčí práce majitel fotografií Radek Kurka.

Strávil jsem nad tím asi tři a půl tisíce hodin. Je to hrozný čas, já vím

Snímky jsou i podle odborníků cenné, protože 99% z nich je opatřeno popisem. „Kde to je focené, na většině fotek je den, měsíc, rok a hodně z nich je jmenovitě popsaných. Nejhorší bylo sehnat někoho, kdo bude umět skleněné negativy naskenovat. To se dělá jinak než u klasické fotografie. Dva roky mi trvalo, než jsem našel někoho, kdo to udělá. Nakonec vlastně ani nevím, kdo to dělal, protože mi to sehnal kamarád,“ vypráví příběh fotografií pořízených v první světové válce jejich dědic Radek Kurka.

Všechny fotografie jsou zdigitalizované, všechny jsou v počítači upravené. To vše Radek Kurka dělal sám po večerech, trvalo to pět let. „Já to nepočítal, ale strávil jsem nad tím asi tři a půl tisíce hodin. Je to hrozný čas, já vím,“ usmívá se Radek Kurka.

Vojenský historický ústav i fotografie moc velký zájem neprojevil, skočilo po nich muzeum v Jihlavě

Kontaktoval Vojenský historický ústav, moc velký zájem neprojevili. „Někdo se přijel podívat, to ano, řekli, že to je hezké, ale že na digitalizaci nemají peníze a komunikace s nimi potom utichla. Tak jsem se do toho pustil sám. Když jsem měl hotovo, oslovil jsem muzeum v Brně, ti mi napsali, že to předávají sem do Jihlavy. Ti se ozvali hned a do dvou let se výstava podařila uspořádat,“ vzpomíná Radek Kurka.

Radek Kurka

Kromě fotografií si jeho dědeček Antonín Kurka z front 1. světové války přivezl spoustu předmětů. „To všechno bylo na půdě, když jsem ji dvakrát třikrát prošel, všechno jsem to našel. Je to zvláštní pocit, je to kus historie, ale jsem do toho tak namočenej, že si to už asi ani neuvědomuju,“ krčí rameny Radek Kurka.

Měl nejvyšší poddůstojnickou hodnost - feldwebela

Dědečka nezažil a tatínek zemřel také brzo, proto musí vše o životě Antonína složitě dohledávat. „O jeho životě před válkou víme jenom, že byl v letech 1909 až 1911 na vojenské základní prezenční službě, do války informace nemám. Po návratu z války v roce 1920 pracoval jako úředník v Třebíči u Bati,“ vypráví Radek Kurka.

Měl nejvyšší poddůstojnickou hodnost - feldwebela. „Byl účetní na štábu pluku, hodně dělal kolem kuchyně, mohl být provianťákem. Působil v týlu fronty, proto měl možnost fotit a také se měl šanci tu a tam podívat i domů, negativy mohl vozit do Třebíče.“

Názvy obcí tehdy a teď jsou úplně jiné. Ztotožnit je bylo asi nejnáročnější

Až podle fotografií a dědečkovy mapy, která zaznamenávala postup 81. pěšího pluku, se Radkovi Kurkovi podařilo zrekonstruovat dědečkovu válečnou cestu. „Nejhorší bylo ztotožnit tehdejší názvy s těmi současnými. Některé se jmenujou úplně jinak, pomohl klasický internet, ale byla to dřina,“ vypráví Radek Kurka. Předměty a fotografie jeho dědečka Antonína jsou až do 13. listopadu k vidění v Muzeu Vysočiny v Jihlavě.

Spustit audio
autor: Tamara Pecková