Chytit v dnešní době lipana je dnes opravdová vzácnost, říká Václav Musílek z Chotěboře

19. červenec 2017

Dobré dopoledne

Před sto deseti lety měli rybáři výbavu, se kterou by ti dnešní příliš úspěšní nebyli. „Asi bychom to zvládli, ale dnešní ryby jsou ochytané, nejsou blbé. Problém by byl v tom, na co je chytit. Když kouknu na fotku zakládajících členů, ty šňůry, co jim tam visej, tak to je strašný, na to by asi žádná ryba nevzala. Na prutu zas tak nezáleží, spíš jde o vlasce,“ srovnával v Dobrém dopoledni výbavu rybářů teď a před lety předseda rybářského svazu v Chotěboři Václav Musílek.

„Jednou chycená ryba se špatně chytá. Každá ryba, když se chytí, si něco z toho pamatuje. Na tu konkrétní nástrahu už nejde, učí se dál. Musí přijít někdo další nebo za nějaký čas to zapomene. Pouštíme většinu ryb. Dřív jsme je taky brali všechny, ale když dnes člověk vidí, jak mizí z přírody, hlavně z tekoucích vod, tak je raději vrátí. Třeba lipan, to je dnes opravdový svátek. Je spousta predátorů, taky je málo vody,“ smutně konstatuje Václav Musílek.

Vklad byl jedna koruna a členský příspěvek dvacet haléřů

Chotěbořský rybářský spolek letos slaví 110 let od svého založení. „Tehdy měl dvacet členů, skládali se na to, aby spolek založili. Vklad byl jedna koruna, pak měli členské příspěvky, což bylo dvacet haléřů měsíčně. Tehdy měli pronajaté vody na Doubravě od mlynářů, a také nějaké rybníky. Postupem času nakoupili a vybudovali rybníky, kde se hospodařilo a rybařilo. Některé z nich máme pořád, jsou to rybníky na Kacířské soustavě,“ vysvětluje Václav Musílek.

V současné době se chotěbořští rybáři starají o Břevnickou nádrž, to je sportovní voda, na které se pouze chytá. „Dál máme osm chovných rybníků, což je asi deset hektarů, pak máme dva pstruhové revíry, které jsou na Doubravě, Doubrava 5 a 6, což je asi dvacet sedm kilometrů a k tomu máme přítoky, to jsou chovné vody,“ vypočítává vodní plochy spolku jeho předseda Václav Musílek.

Když se chytí ryba, pořád je to pěkné, jen jich dnes víc vrátíme vodě

V současné době se spolek může pochlubit téměř devíti sty členy, z toho je asi stovka dětí do patnácti let. Ne všichni jsou ale aktivní. „Musí být někdo, kdo to táhne, to je ale všude. Někteří si splní povinnosti, a pak chytají, mají možnost si brigádnické hodiny zaplatit, koupí si povolenku a jdou chytat. Pak je parta lidí, kteří se o to musí starat, aby bylo co chytat,“ krčí rameny Václav Musílek.

Václav Musílek se k rybaření dostal přes školní kroužek, bylo mu asi deset. „Když se chytí ryba, je to vždycky pěkné. Radost mi rybaření dělá pořád. Nepatřím k rekordmanům, teď se věnuji jenom muškaření, můj největší pstruh potoční je nějakých padesát tři centimetrů, a pstruh duhový asi šedesát. Tyhle dva byli snězení, to už bylo dřív, “ usmívá se Václav Musílek.

autor: Tamara Pecková