Československý vlčák je chytrý, odolný a je s ním neuvěřitelná zábava, říká jeho chovatelka

Cílem chovatelského klubu československého vlčáka bylo, aby měl pes exteriér vlka a povahu jako pes. „Ovladatelný, cvičitelný, hravý, nekonfliktní. Lidi si myslí, že je s nimi těžká práce, ale není to pravda. Oni jsou chytří. Musíte být pořád ve střehu. Řeknete mu: sedni, on se podívá, jestli to myslíte vážně, když zjistí, že na tom trváte, tak to udělá. Ale jenom dvakrát, třikrát a pak: vždyť už jsem to udělal. To německý ovčák ne, ten to bude sedat třeba hodinu,“ vysvětluje chovatelka Jaroslava Mrkosová.

Bez pána a bez pohybu umře

Důslednost a trpělivost přináší při výchově československého vlčáka ovoce. „Uzený, sýr, šunka, piškoty, to jsou pamlsky, na které se cvičí, protože na syrové kuřecí krky nic moc neudělá. Československý vlčák žere syrové krmné maso,“ přibližuje Jaroslava Mrkosová

Taky potřebuje pohyb. „Bez žrádla vám vydrží týden určitě, ne-li čtrnáct dní, ale bez pohybu ne. Bez vás a bez pohybu umře, bude zlobit, bude výt, bude plakat a bude nešťastný. Chodit, běhat, u kola, cokoli. Pohyb milují nade vše.“

Československý vlčák|foto: Milan Kopecký

Jaroslavu na československém vlčákovi fascinuje jeho nezdolnost. „Neunaví se, když zmokne, nepotřebuje vysušit a zahřát. A taky jeho mimika. Vy ho dokážete přečíst. S ním je sranda, on se chová jako šašek. Sklopí uši, udělá úsměv, vidíte, že se náramně směje, pak dokáže dělat, že je nešťastnej, že je smutnej, že se mu chce kakat, že vidí srnku, to jiná plemena nemají, ta se tváří stejně. Československý vlčák je v tomhle jiný, jenom promluvit. To je právě to, co mě na nich fascinuje,“ vyznává se Jaroslava Mrkosová.

Když přivedla domů prvního psa, tatínek s ní rok nemluvil

Jaroslava Mrkosová se do psů zamilovala, když jí bylo šest let. „To mě jeden velký porazil, hodiny jsem pak na zahradě pozorovala, co dělá. Pocházím z Prahy a rodiče mi psa odmítli pořídit, četla jsem snad všechny knihy, které o psech vyšly. Když mi bylo 15, přivedla jsem domů prvního křížence bez povolení, tatínek se mnou rok nemluvil, ale pak si zvykli,“ vzpomínala Jaroslava Mrkosová.

Když první pes umřel, přemýšlela, jakého dalšího si pořídí. „Chtěla jsem na cvičák, taky zkusit výstavy. Listovala jsem atlasem a říkala si, že německý ovčák by byl ideální a pak jsem otočila list a tam byl československý vlčák, národní plemeno, šok, něco krásného. To je ono. Jediný pes, který by tehdy v republice k mání, byl můj, jela jsem pro něj hned druhý den,“ směje se při vzpomínce na rok 2003 Jaroslava Mrkosová.

Po svatbě se odstěhovala na její vysněný Kuklík, pořídila fenku a založila chov. „První štěňata se narodila v roce 2008. Jsou to čistokrevní psi s rodokmeny. Uznání uděluje mezinárodní kynologická federace. Musíte se psem splnit takzvanou bonitaci, což je zkouška z dospělosti. Psa po přísné kontrole zapíší do chovu nebo ho z něj vyřadí,“ vypráví majitelka chovné stanice československého vlčáka na Kuklíku.