Broďák Otakar Štáfl. Velký pojem výtvarného umění první poloviny 20. století

23. březen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Otakar Štáfl

Brodský rodák Otakar Štáfl, narozený v roce 1884, je znám jako malíř, ale ve skutečnosti toho uměl daleko více. Výstava v muzeu Vysočiny Havlíčkův Brod nazvaná Čechoslovák a brodský patriot Otakar Štáfl pořádaná ke stému výročí od založení Československa jej ukazuje mimo jiné také jako milovníka Slovenska a především Vysokých Tater.

Otakar Štáfl ale zdaleka nebyl jen malířem. Byl také grafikem, průkopníkem ve tvorbě plakátů, ve tvorbě a výpravě knih, zasáhl do dějin československého filmu. „Byl to také režisér, herec divadelní i filmový, donátor charitativních akcí, horolezec, zakladatel symbolického cintorínu ve Vysokých tatrách, provozovatel horské chaty na Štrbském plese, ten člověk měl tak široký záběr činností, že nelze než smeknout,“ říká ředitel Muzea Vysočiny Havlíčkův Brod Jiří Jedlička.

Přestože od mládí v Havlíčkově (tehdy ještě Německém) Brodě nežil, inicioval tady během svého života mnoho důležitých akcí. Díky němu například stojí ve městě socha Karla Havlíčka Borovského. Štáfl také připravil dosud největší výstavu o tomto básníkovi a zorganizoval velkolepé oslavy dvoustého výročí založení gymnázia v Německém Brodě. Na oslavách byli přítomni tehdejší nejvyšší politici, se kterými se Štáfl v Praze spřátelil.

Utekl ze školy

Sám přitom gymnázium nedostudoval. Jeho touha stát se malířem, byla tak silná, že školu opustil ještě před dokončením. „Šel si za svým snem, v osmnácti letech v pátém ročníku prodal všechny svoje i půjčené učebnice za dva zlaté a dvacet krejcarů a koupil si jízdenku na vlak. Přijel do Prahy a přihlásil se do malířské školy Ferdinanda Engelmüllera,“ popisuje malířovy divoké začátky Jiří Jedlička. „Rodiče byli samozřejmě na něj naštvaní, už jej nepodporovali, jenom se doptávali, jestli v té Praze ještě žije a co se s ním děje,“ dodává.

Maloval, dělal grafiky, plakáty a ilustrace

Se svým učitelem se nakonec spřátelil, a i když u něj studoval jen dva roky, získal si Engelmülerovu úctu a obdiv. Další výtvarné vzdělání neměl. Přesto ke Štáflovým obdivovatelům patřil i významný výtvarník Josef Váchal: „Ve svých pamětech Váchal píše: Do té doby, než jsem viděl Štáflův linoryt Zimní cesta, tak jsem si myslel, že něco umím. To píše jeho kamarád Josef Váchal,“ říká znalec Štáflova díla Pavel Pešek.

Mimo práce na obrazech, grafikách a plakátech také ilustroval knihy, říká dále Pavel Pešek: „Než jsme začali chodit po archivech a různých fondech, byl Štáfl vnímán především jako ilustrátor knih. V mém osobním seznamu je 157 titulů, které ilustroval.“ Byla to i známá díla, jako jsou Broučci, pohádky od Boženy Němcové, Kniha džunglí, Máchův Máj a mnoho dětských leporel, knížek o přírodě nebo románů pro dívky.

Maloval Tatry

Poprvé se Otakar Štáfl vydal na Slovensko do Vysokých Tater ještě před vznikem republiky, bylo to v roce 1912. Do hor se zamiloval, stále se tam vracel a vytvořil tam monumentální díla. Neváhal přidat si k horolezeckému vybavení na záda ještě malířské potřeby - stojan, plátno, štětce a paletu a vynést je na vrchol hory, kde v zimě i v létě skicoval a maloval akvarely, podle nichž zpátky dole v ateliéru poté tvořil olejomalby.

V horolezeckém a s malířskou výbavou jej zvěčnil sochař Emanuel Kodet. Právě tato socha inspirovala Pavla Peška k pátrání po osudech a díle Otakara Štáfla. Obrazy Otakara Štáfla s tematikou Vysočiny a jejích obcí vlastní například sokol Havlíčkův Brod, radnice města Humpolec nebo obec Horní Krupá.

Otakar Štáfl zahynul i se svou druhou ženou Vlastou v únoru 1945 při bombardování Prahy.

Výstava o jeho bohatém životě potrvá v Muzeu Vysočiny Havlíčkův Brod a ve Štáflově chalupě do 1. července 2018.

autor: dak
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová