Vojáci byli milí, dělili se s námi o maso, vzpomíná pamětník na konec války v Samotíně za Žďársku

Po dlouhé roky se museli její obyvatelé bát namátkových kontrol německých hlídek nebo nočních návštěv partyzánů. Až v květnu 1945 se s příchodem spojeneckých vojsk všechno změnilo.

Úlevu a radost vnímal i samotínský rodák Jiří Fiala, kterému tenkrát bylo teprve šest let. „Byl to ukrutný oddych, ten pocit toho štěstí, že jsme zůstali naživu, byl strašně velký. To se tenkrát slavilo snad čtrnáct dní, každý večer zábava, protože to byli většinou mladí dvacetiletí lidé. Ale radost měli i ti osmdesátiletí, že to přežili,“ usmívá se sám dnes dvaaosmdesátiletý Jiří Fiala.

Narozen za okupace

Narodil se jako poslední ze čtyř dětí v roce německé okupace, a na konci války mu bylo šest let. Z doby vyrůstání na Samotíně, malé vesnici bez pořádné přístupové cesty, si pamatuje hlavně strach, který ovládal život dospělých.

Samotín, Žďársko, pamětník Jiří Fiala|foto:Dáša Kubíková,Český rozhlas

„Lidi v té dědině žili v neustálém strachu. Nevěděli, jestli přijdou Němci, to byly ty jejich hlídky, nebo tady byli partyzáni.“ Vzpomíná, že i kdyby ho rodiče chtěli z obav, aby se mu něco nestalo, udržet doma, stejně by ho neudrželi. „Takový človíček, je velice zvědavý a když vidí vojáka, nebo flintu, tak je neudržitelný,“ směje se i po letech, přestože nikdy nevěděl, jak sám říká, kdy někdo rozhrne houští a objeví se i se zbraní přes rameno.

Prohlídky chalup

I když se konec války blížil, prohlídky byly na denním pořádku. Jiří Fiala si vzpomíná na 10. březen roku 1945: „Bylo to pověstné Jagdkommando, policie, která potírala protiněmecké živly, kterých tu bylo hodně. Oni se v noci báli k nám přijít, ale nad ránem už byli vidět, jak nás ze všech stran zatahujou. Vzpomínám si, že to byl takový mladý důstojník. Vyhnali nás z postelí v kuchyni, kde jsme spali, a on ty postele prohlížel. Kdo tady spí, kdo spí tady a kontroloval, která postel je ještě teplá.“

Asi šedesát lidí ze čtyř samotínských chalup vyslýchali, ale nic se podle Jiřího Fialy nedozvěděli. „Ti lidi nepovolili a nic neřekli. Byli opravdu stateční.“

Maso od vojáků a tisíce koní

Nejraději vzpomíná na ruské vojáky, kteří postavili polní kuchyni a dělili se s dětmi o jídlo. „Jak nám chutnalo! Oni měli maso, kdepak my, kdy jsme měli tenkrát maso!“ Prostí vojáci měli k místním dětem dobrý vztah. Kluky ale nejvíce zajímali koně.

Žďárskem táhli vojáci z Maďarska, Rumunska a z Ruska a všechny oddíly jely na koních. Výsledkem byly stovky tisíc koní, kteří se od vítězného května snad až do září pásli na loukách, ale spásli a podupali i drobným hospodářům úrodu.

„My kluci jsme si ale ráno nějakého koně chytli, rajtovali jsme na něm a večer jsme ho zase pustili,“ vzpomíná na první poválečné dny pamětník ze Samotína.