Bez šroubováku se žádný dobrý varhaník neobejde. Petr Sobotka před koncertem používá i pájku

K varhanám se Petr Sobotka dostal úplnou náhodou. V jedenácti letech reprezentoval tělovýchovnou jednotu Orel Měřín v běhu na 1500 metrů v Polné. „Před závody byla mše svatá v kostele Nanebevzetí Panny Marie, tam jsem slyšel zvuk toho nástroje. Já jich předtím slyšel mnoho, ale nikdy mi to nic neřeklo, až tady. A nějak jsem tomu propadlo, začal jsem se pídit a vydrželo mi to dodnes,“ vzpomíná Petr Sobotka.

Lesní roh mi k srdci opravdu nepřirostl

Petr Sobotka, varhaník|foto: Milan Kopecký

Do té doby vůbec o hraní na nějaký hudební nástroj neuvažoval. „Chtěl jsem jít ke klávesovým nástrojům, když jsem dělal talentovky do Základní umělecké školy ve Velkém Meziříčí, bylo mi řečeno, že na klavír je plno, ale že mají volný obor lesní roh. Byl jsem starší, tak mi dali hned roh. Varhany jsem dělal doma, tak na hromádce, po roce jsem k rohu přibral i klavír. Do konce základní školy tehdy osmileté jsem dělal dva obory,“ směje se Petr Sobotka a přiznává, že mu lesní roh opravdu k srdci nepřirostl.

Po základní škole zvažoval, co dál. „Konzervatoř po dvou letech hry na klavír nepřipadala v úvahu, kamarád mi poradil, abych se dal na varhanařinu, když chci hrát na varhany. Dostal jsem se v Brně k firmě, pro niž jsem se učil na střední odborné škole obor mechanik elektronických zařízení, protože ta varhanářská firma chtěla dělat elektrosystémy ve varhanách. Bylo to v těch divokých porevolučních letech, časem se ukázalo, že firma není moc důvěryhodná. Dopadlo to dobře, během pár let zkrachovala a já jsem byl volný,“ směje se Petr Sobotka.

Chodil cvičit s kufříkem s nářadím, hodila se i pájka

Drobnější opravy Petr Sobotka zvládá, podle něj to je součást varhanického povolání. „Když někam přijedu hrát na nástroj a tam mu něco nehraje, musí si umět poradit. Vzpomínám si, když jsme hráli s Campanulou na Mahlerovském festivalu, chodil jsem cvičit s kufříkem s nářadím. Nejčastěji použijete šroubovák, ale protože tam je elektrosystém, tak jsem s sebou nosil i pájku,“ směje se Petr Sobotka.

Kromě teplého oblečení patří k výbavě varhaníka varhanní boty. „Mají velmi tenkou koženou podrážku, aby člověk na noze cítil, jak se pedálu dotýká, ve kterých místech. Jsou lehké, měly by být pevné, to znamená, že jsou na šněrování, mírně do špičky, a neměly mít z podrážky přesah. Když člověk hraje nohama vedle sebe třeba rychleji, přesahy o sebe škrtají a mohlo by se stát, že by se varhaník zadrhl,“ vysvětluje Petr Sobotka.

Hra na varhany je fyzicky velmi náročná

Varhaník musí mít také dobrou fyzičku. „Vzhledem k tomu, jaké nástroje u nás jsou, to je někdy opravdu dřina. Některé nástroje mají trakturu, to je ovládání, to spojení klávesy a píšťaly, zregulovanou tak, že člověk musí na jednu klávesu vyvinout váhu několik kilogramů, když hraje čtyřhlasý akord, používá váhu čtyři kila a pak se tvařte u nástroje uvolněně,“ krčí rameny Petr Sobotka.

Absolvoval varhanickou školu v Brně, konzervatoř, mistrovské kurzy v zahraničí. V současné době působí jako pedagog na Základních uměleckých školách v Jihlavě a Novém Městě na Moravě, kde je zároveň zástupcem ředitele.