11. listopadu ve městech řádili Martínci. Hýřili a vyváděli neplechy. Proto se opilci říkalo Martínek

Z nejstarších dob je Martin spojen s negativním projevem, řáděním Martínků. „To byla čeleď, která byla na svatého Martina propuštěna, vyplacena a šla si hledat novou práci. Protože měli dostatek peněz, tak se pouštěli do měst a tam hýřili a vyváděli různé neplechy. Z těchto dob se dochovalo, že označení Martínek znamenalo opilce a zhýralce. I tohle potom vymizelo, střídání čeledi se přesouvalo na období mezi Štědrým dnem a Novým rokem a tohle řádění Martínků odpadlo,“ popisuje dění na svatého Martina Helena Nováková.

Na Bejkovu svatbu neměly přístup ženy

Nejtypičtější zvyk na Vysočině byly Sýpky, Sejpky, Pořezy nebo Bejkovy svatby. „Na svatého Martina se vypořádávalo hospodaření obecních úřadů. Dnešní terminologií bychom řekli, že měli své zaměstnance. To byl obecní pastýř, sluha, hajný i kovář tam patřil. Podle toho, kolik za ten rok odvedli práce, byli odměňováni. Název sýpka byl odvozen od toho, že jenom část odměny dostávali v penězích a část dostávali v sypaném obilí od jednotlivých hospodářů. Kolik kusů dobytka mu pastýř pásl, tolik obilí za to dostal,“ vysvětluje Helena Nováková a dodává, že na tuhle taškařici neměly povolen přístup ženy.

„Byla to záležitost jídla a pití. Neprojednávaly se tam jenom obecní záležitosti. Ti zaměstnanci obecního úřadu byli povinní dodat vykrmené prase a husy a k tomu se z obecních peněz zakoupilo pivo. Hodovalo se tři dny, někde i déle. Zajímavé bylo, že na Sýpku neměly přístup ženy, ale málokterý manžel se odvážil jít domů, aniž by ženě přinesl nějakou výslužku,“ směje se Helena Nováková.

Prosperitu chovů husí hospodyně zajišťovaly různými obřady

Typické svatomartinské jídlo je husa. „Na Vysočině se husy hojně pěstovaly. Pro rodinu bylo jenom několik, zbytek se musel prodat, aby do hospodářství byly nějaké peníze. Prosperitu chovů husí hospodyně zajišťovaly různými obřady, třeba i na Vánoce, kdy hospodyně nesměla vstávat od stolu, aby jí husy a slepice dobře seděly na vejcích. Naši předci na rozdíl od nás neměli strach ze sádla, naopak se snažili, aby ta hospodářská zvířata měla sádla co nejvíce. Zvláště husího sádla, to bylo hodně ceněné,“ připomíná Helena Nováková.

Helena Nováková, etnografka|foto: Milan Kopecký

Několik týdnů před Martinem hospodyně husy usadily do malé klece a krmily je šiškami z mouky nebo brambor, které se sušily na kamnech. „Násilím je husám dvakrát denně cpaly do krku. Dnes by to bylo vnímáno jako týrání zvířat,“ vypráví Helena Nováková.

Pomsta na husách k Martinovi nesedí, ale jiné pověsti nejsou známy

A proč právě husy? „Jsme na úrovni různých domněnek a pověr. I když byl svatý Martin biskup, tak žil velmi skromně. A právě když měl být jmenován biskupem, schoval se do husince, ale husy tak nahlas kejhaly, že ho prozradily a Martin se jim chtěl tímto zvykem pomstít. Další varianta té pověsti je, že husy ho přehlušovaly při jeho kázání v kostele a on se na ně rozzlobil. Ale mně to k němu moc nejde. Moje teorie je taková, že v tomto období byly husy vykrmeny a připravené na porážku, tak se to tak jenom spojilo,“ směje se Helena Nováková.