V kronice Smrčné je místo na dalších 200 let. První zápis v historické knize je z poloviny 19. století

V roce 2018 získala cenu jako nejlepší obecní kronika roku. Posledních třicet let do ní obstarává zápisy Milan Vondrák, truhlář, pedagog a také obecní kronikář. 

Opečovávaná kniha

Knihu má doma a opečovává ji tak, jak si zaslouží. Vytahuje ji z pevného obalu, který plánuje obnovit, protože ten už ledacos zažil. „Kronika je z roku 1836 a pořád se do ní dál píše. Když ji nesu na obec, tak se pěkně pronesu,“ směje se. 

„Ta původní stará kniha, kde se ještě psalo švabachem, to byla jiná kniha, ale následně to potom svázali po sto stranách zápisů do této velké knihy. Ta podle mě vydrží ještě tak dvě stě let,“ říká kronikář.

1950 a 1989

První český zápis je uveden z roku 1950. Do té doby je kronika v němčině, protože většina obyvatel Smrčné byla německého původu. „Teprve až byli Němci vystěhováni, se začalo psát česky, ale to byla taková pochmurná doba,“ listuje kronikář knihou. Události od počátku vzniku Československa byly doplněny zpětně. 

Totéž se stalo po roce 1989. Obec tehdy patřila pod Jihlavu, ale po osamostatnění, když se kronika na obecním úřadě našla, se ve Smrčné rozhodli v psaní pokračovat. „Kroniku jsem převzal někdy v roce 1994 a zpětně jsem ji mohl doplnit jen díky paní inženýrce Kubátové, která si vedle poctivé výpisky o dění a historii v obci,“ říká sedmý v řadě česky píšících kronikářů. 

„Jeden rok se pokoušel psát i můj tatínek, bohužel pak zemřel. Bylo mu třicet sedm let,“ říká s pohnutím Milan Vondrák.

Také současný kronikář si vede během roku zápisky, pak si je přepíše do souvislého textu na formát A4, a teprve potom je přepisuje do kroniky. Jeden rok se vejde na pět až sedm listů. „Kdepak jedna á čtyřka, to by se v žádném případě nevešlo. Naše obec totiž žije,“ říká hrdě. 

Velká a těžká kniha

Na kroniku byl nazlobený jen jednou v životě. Jako truhlář si vyrobil nový smrkový stůl, a protože kniha je těžká a smrkové dřevo měkké, udělala mu do nového stolu důlky. 

„Tady když se podíváte, tak zespodu jsou na knize takové kovové nožičky, a ty se mi krásně do toho nového stolu obtiskly! Takže jsem každému musel vysvětlovat, od čeho to tam je. A další psaní probíhalo tak, že mi manželka nejdřív nachystala na stůl osušku, a teprve pak jsem mohl psát,“ vzpomíná Milan Vondrák s úsměvem.