Dagmar Ruščáková

Ospale si procházím ranní rutinou - ještě jsem neměla kafe - když uslyším z mobilu charakteristické zacvrlikání. Kuře se probudilo a honí mě do akce. Lekce italštiny čeká!

„Maminko, já tu knížku chci!“ „Ne, stejně ji nepřečteš.“ „Je o zvířatech! Má krásné obrázky!“ „To říkáš vždycky a stejně pak nečteš.“ „Ale maminko!!!“ 

Procházím jídelnou a s potěšením se zadívám na ubrus. Na režném podkladu je rozkvetlá louka. Jako když se díváte na vázu s chrpami a kopretinami.

Pokud by mě cizí člověk pozoroval při práci v kuchyni, mohl by si všimnout, že se občas zdánlivě bez důvodu usměju. Tak nějak… ze srdce!

Sedím na dřevěné lavici a sleduju kolbiště. Vlastně jízdárnu ve španělské Córdobě, kde za zvuků hlasité hudby předvádějí své umění nádherná mohutná zvířata se svými jezdci.

Sedím na křesle, notebook na klíně a snažím se tvořit. Proti mně stojí velký vlkošedý pes. Dívá se na mě intenzivně. Vyrábí ty nejpsovatější psí oči, na jaké se zmůže.

Náhle otvírám oči. Snažím se rychle zorientovat. Co mě probudilo tentokrát? S nataženýma ušima poslouchám tmu. Někde u okna bzučí zmatená moucha.

Sedím s počítačem na klíně, koukám na seznam zvukových souborů a trochu zoufale si představuju, jak budu pouštět hudbu, když zároveň musím být na jevišti.

„Au!“ Špatný krok na schodech vedl k tomu, že jsem se rukou chytla trámu, které primárně není k chytání určen. Pravda, nespadla jsem, ale  měla jsen zapíchnutou třísku.

„Raz dva tři, přidáme ruce, vějíř rozevřít! Váha na pravé přední, levá úkrok. Hrdý postoj!“ Stojím v tělocvičně proti zrcadlům a připadám si jako nešťastný čtyřnožec.