Nadšený cyklista z Věcova vyrazil hned po Sametové revoluci do Vídně. Samozřejmě na kole

„Přišla revoluce a v rádiu mluvili o Vídni, všeho zboží, co tam je hojnost. Já jsem si to nedovedl představit,“ vzpomíná Jaroslav Pustina. Tehdy mu bylo čtyřicet let, a miloval cyklistiku. Z kopců Žďárských vrchů měl perfektní kondici, a nápad vyrazit do Vídně na kole brzy dostával jasné obrysy. „Zmínil jsem se Daliboru Kalichovi z Odrance. Jezdili jsme spolu na kole. On říká: ve Vídni mám tetu, jestli mě vezmeš, tak máme nocleh,“ říká s tím, že žádné velké plánování nebylo.

Oba kamarádi vyrazili z Věcova směrem na jih, a hranici přejeli na hraničním přechodu v Hevlíně. Neměli mapu, navigace neexistovala. Jaroslav Pustina spoléhal na to, že hned po revoluci jezdil do Laa an der Thaya plavat do bazénu, a cestu znal. „Když jsem viděl, jak kličkujeme sem a tam, říkám, to se mi nelíbí, najedeme na dálnici,“ vzpomíná a směje se. Celou cestu se drželi za krajnicí a snášeli troubení projíždějících aut. Dnes něco neuvěřitelného. Do Vídně ale dojeli za celkem asi osm hodin.

Slibovaný nocleh nevyšel, protože tetu kamaráda předem nekontaktovali. Prostě nebyla doma. Noc strávili na nádraží. „Policajti nás tam zkontrolovali. Když viděli utahaný dva hoši s kolama, tak mávli rukou,“ vypráví Jaroslav Pustina. Druhý den jeli zpátky. Od té doby pořádal podobné a mnohem náročnější výlety dalších dvanáct let, a účastníků už bylo víc. „Každý rok na západ. Alpy, Dolomity, Korsika, a všechno na kole,“ usmívá se Jaroslav Pustina.