Každý váš krok v Altaji může být tím posledním
Katarínu Ruschkovu zná spousta lidí z jihlavského magistrátu. Pracuje na odboru životního prostředí.
Paní Katarína je původem z východního Slovenska a s sebou si přinesla tak trochu toulavé či spíše cestovatelské boty. „Když mi děti vyrostly, tak jsem si řekla, že bych mohla trochu cestovat.“
O pohoří, které se rozkládá na území Ruska, Číny, Mongolska a Kazachstánu, přemýšlela už v minulosti. „Zavolal mi kamarád, jestli tam chci jet, ale že se musím rozhodnout rychle. Tak jsem se rozhodla,“ směje se.
Altaj
Altaj je pohoří dlouhé asi dva tisíce kilometrů a široké šest set kilometrů. „Prošli jen malou části, v podstatě ruský Altaj. Jsou tam oblasti, kde je permanentně zmrzlá půda, pak přijdete do oblasti, kde je teplo. Za čtyři dny můžete projít od horské tajgy, od lesa, přes bylinné porosty, suťové skály až po ledovec,“ říká paní Katarína.
Výprava vyrazila z vesnice, po pár kilometrech uviděli samotu, kde žili pastevci. „Prosili nás, abychom neseděli na trávě, protože to byl jediný zdroj obživy pro jejich zvířata.“
Medvědi
V pohoří Altaj žije celá řada živočichů, včetně obávaných medvědů. „Když jsme uviděli první exkrementy medvěda, trochu jsme se polekali. Ale medvědům jsme byli vděční za to, že vyšlapali cestu, po které jsme šli.“
Počasí od extrému do extrému
Počasí v Altaji může být stejně drsné, jako je sama krajina. Když prší, tak prší, ale pořádně. „Pak se v noci vzbudíte a zjistíte, že máte námrazu na stanu. Se vším musí člověk počítat.“
Celý rozhovor si poslechněte v přiloženém audiu.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
