FOTO: V Přibyslavi je slet starých větroňů

Mezi stany, karavany a přívěsy na letadla rozesetými na ploše přibyslavského letiště se potkáváme s Tomášem Mezerou, který nejenže jedno staré letadlo vlastní, ale také celý slet pořádá. „Samozřejmě historické větroně je něco podobného jako historické automobily nebo historické motocykly, je to obor, který si najde nějaké lidi, je to prostě vášeň,“ vypráví Tomáš Mezera, zatímco nám ukazuje hangár, kde mají větroně uskladněné.

„V České republice je to trošku zvláštní záležitost, taková specifická, protože u nás se dochovalo velice malé množství historických větroňů z toho důvodu, že když se ten starý větroň, ten starý typ, vyřadil z provozu, tak musel být zlikvidován, aby nebyl zneužit jako prostředek k úletu přes hranice.“

Největší skvost

Procházíme hangárem a Tomáš Mezera mě vede k největšímu skvostu, který tam je. „Tohle je Zlín 24 - Krajánek. To je úplně první československý poválečný větroň - rok výroby 1947, ale tady došlo při generální opravě, ten kluzák byl v tak špatném stavu, že se zachovaly jen kovové díly, jak vidíte, není jich tam mnoho, a všechno kolem se postavilo znova, dá se tedy říct, že jde skoro o repliku.“

Tomáš Mezera se historickým větroňům věnuje už od dětství. „My všichni jsme plachtaři. Být plachtařem, to znamená, že vyrostete na tom letišti, většinou buď vás tam dostanou kamarádi, nebo rodiče, mě teda rodiče dostali na letiště. A stal jsem se plachtařem a začaly se mi právě líbit ty dřevěné větroně.“

Jeden z větroňů si dokonce sám opravoval. Generální oprava historického kluzáku prý vyjde na zhruba 250 tisíc korun.

Je to vášeň

Záliba je ale pro Tomáše Mezeru a jeho rodinu víc, než peníze. „Moje žena také plachtí, předpokládám, že třeba jednou moje děti by taky mohly plachtit, nevím, jestli se ten kluzák toho dožije, přece jenom už má rok výroby 1955, je už docela dost, ale doufáme, že ano.“

Letos má v plánu ještě tři slety, poté plachtaři své větroně zazimují a znovu si zalétají na jaře, až jim bude přát počasí.