BC … z vrcholu GII vidíte neuvěřitelný množství hor

Jako by snad ani nešly vylezt. Stojíme na vrcholu, jen my, tři Češi a víme, že nikdo nepřijde. Vydřeli jsme si vrchol sami a odměnou je neuvěřitelný štěstí jak si ho můžem užít. Nefouká a hodinu jsme na vrcholu. Když fotíme, nemusíme mít ani rukavice! Ale i když by se dalo říct že odpočíváme, cítíme že máme dost. Po nafocení a nafilmování toho co nám leží u nohou následuje focení vlajek. Jsem rád že muj generální sponzor a kamarád, kdysi i spolulezec Mirek Popelka si bude moct do „síně slávy“ dát desátou vrcholovou vlajku. A nejen on. Před 12ti lety mě i se zraněným kolenem Mirek „vykopal“ na Everest a tím se rozjela moje vysokohorská činnost. ( někdy ho proklínám, protože jsou okamžiky kdy by takový věci nedělal člověk ani za trest… :-))) )!

Ale je čas začít myslet na návrat. Na bezpečněj návrat, což zní jednoduše ale neni. Jistit se navzájem nejde, první ( stará) lana jsou až pod CIV na skalním pilíři. V tom se horolezectví odlišuje v podstatě od všech sportů. Který můžou bejt těžký, bolestivý, obtížný…, ale dnes to nejde, zbalím to jdu do sprchy. Ale tady nahoře je potřeba zmobilizovat všechny síly a vydat se na cestu do bezpečí. Ta cesta trvá třeba i několik dnů!

Miskovi se během výstupu podařilo jednu z lahví s pitím upustit. Dělíme se o zbytky tekutin, každej do sebe ládujeme gel Enervit, další do kapes. Po ruce mám Enervitový tablety proti křečím. Víme že jakmile opustíme vrchol, půjdou péřovky High Point dolu a místama nás čeká pekelná víheň. Hřeben kterej jsme dokonale „zplanýrovali“ a když jsme taky odpočatí nenu už tak nebezpečnej. I když v takový expozici nad zemí se asi v životě pohybovat už nebudu! Sestup čelem dolu vzhledem ke sklonu terénu nepřipadá v úvahu. Opět zakopávám svoje vejškový Lowy hrotama maček do ledu a couvám dolu. Rychle, neni na co čekat. Po stu metrech se dostávám do hlubokýho sněhu. Tady jde nasadit rychloskluz.

Jedu horní vrstvou prašanu, mačky a cepín přitom mám zaražený trochu ve spodní vrstvě firnu. 400 m do sedla dám za pouhých 30 minut. Tam čekám na Misku a potom dlouhou půl hodinu společně na vyčerpanýho Libora. Dělíme se o další gel Enervitu a opravdu poslední vodu kterou máme. Sázíme na to, že v CIV bude Martin s klientem a když jsme mu dali my napít při příchodu do CIII, dá napít o on nám. Před náma je dlouhej traverz firnovoledovým svahem pod štítovou stěnou. Jdeme krok za krokem, opatrně, neškobrtnout! Obcházíme skály nad CIII a…

Nikde nikdo, žádnej stan, ano Korejci, ani Martin. Opět čekáme na zcela vyčepanýho Libora. Mám ještě jeden poslední gel Enervitu. Je řídkej, na dojezd, dá se vypit bez zapíjení. Dávám ho opět Liborovi, kterej se brání že ho vyzvrací. Nakonec ho ale na třikrát do sebe dostane a po chvili se vzpamatovává. Po skalách sestupujem ke starým, opravdu starým fixním lanům a podél nich dolu. Míjíme Martina kterej smýká nahoru klienta s kyslíkovou maskou.

Mě se zdí že sestupuju do „kyslíkových lázní“. S každým metrem je ho víc a vic. Taky už je hlavně chladno a na postup je mnohem příjemněji. I to že vidím stan a mám dostatek času i sil mě uklidňuje. Po slezení skal jsem na sněhový pláni, snažím se nevrávorat, ale občas si mě gravitace vyžádá do sedu. Jsem v CIII! Lezec ze stanu pod náma mě zpovídá, gratulije a dává napít. Lezu do stanu kde jsem navařil do zásoby vodu a dělám regenerační nápoj R2. Lahoda, osvěžení, úleva. Sleduju kluky. Miska bojuje na posledních fixech, Libor vysko nahoře poposedává a popochází. Miskovi dávají napít potom Korejci, já vařím čaj pro Libora. v CIII máme jen jeden spacák a tak se domlouváme že se pokusíme sestoupit do CII. Miska a já – Libor odmítá.

Beru ze stanu osobní věci, chystám si čelovku a po domluvě, kdy ráno se Libor objeví dole vyrážíme. Mezi táborama je ještě hodně čerstvýho sněhu a v něm se sestupuje po patách poměrně pohodlně. Se tmou po pěti hodinách od toho co jsme zahájili sestup z vrcholu jsme v CII. Máme za sebou ten den témeř 1500 m dolu 1100 m nahoru a jsme 20 hodin na nohách při 100% koncentraci. Večer má naštěstí směnu na vaření Miska!
Radek