BC - cesta na vrchol a vrcholové video

Na vrcholu Gasherbrum II.

14. 7. Po několika dnech sněžení je před náma vyhlídka na dobrý počasí. Má se zkazit až kolem 20.7. V BC zároveň probíhají spekulace a kalkulace. Kdo půjde první, kdo jen do CI, kdo dá víc táborů za den… Po tolika dnech sněžení je rozumný nechat horu se trochu otřepat, shodit a sednout sníh. Nechceme ale nijak výrazně taktizovat a čekat. Zároveň se cejtíme bejt silní. A nějakej blbec nakonec musí cestu prorazit ostatním:-) A tak vyrážíme šlapat cestu korejským Šerpům mistra Kima…Na video z vrcholu Gasherbrumu II. se můžete podívat zde.

15. 7. Snídáme ve 2:30 a hodinu na to jsme už na ledovci. Naštěstí před tím se ještě Liborovi rozbila mačka. Naštěsí proto, protože když by se mu ten samej problém stal o den dýl, mohlo by to znamenat i konec snu o vrcholu. Takhle se stihl vrátit a udělat výměnu. Když jsme šli do ledovce poprvé, nenavazovali jsme se vůbec. Podruhé už jsme měli lano. Teď máme lano silnější, trhliny jsou opět o něco širší. Ale v noci jsou sněhový mosty přes ně naštěstí zpevněný mrazem. Psycho je to ve dne. To nás ale čeká až při návratu… V bludišti ledovce docházíme kámoše z Kolumbie, kteří mají společnej začátek, ale potom odbočujou na GI. Pro mě obrovský štěstí, Hernán má Canon G11 jako já. Mě 30 min před tím zkolabovala baterie a on mě půjčuje svoji náhradní!!! Kalendář na r. 2011 je zachráněn:-) Po 12 ti km jsme v CI. Přobalujem nějaký jídlo, plyn a za chvili stojíme pod stěnou. Začíná prudký stoupání a zároveň šlapání stopy. Včera tudy lezl Martin – vůdce ze Zelandu. Nechal před sněžením v CII klienta kuli aklimatizaci a včera mazal za ním!? Tím pádem je alespoň tenhle úsek trochu šláplej. Naštěstí trochu přeháněl když vysílačkou hlásil že je tady sněhu po prsa. Taky je, ale tolik jenom v nástupovým laviništi. Potom už je to jenom nad kolena:-) V sedle nás ale čeká překvapení, nestojí v něm stan Natali, kde jsme měli zásoby, navíc jsme jí ho měli posílat do Kanady?! Naštěstí jsem si všimnul pod sněhem tmavšího fleku a vykopávám náš materiál kterej tam někdo odložil. Přibalujem další věci a čeká nás test. Sto metrů k našemu stanu už je stejných jako potom až na vrchol. Nikdo nám se stopou nepomůže. Máme za sebou 12 hodin chůze, lezení a převýšení téměř 1500 m.

16. 7. je nejmíň náročnej den. Teda tak trochu s nadsázkou řečeno. Už jen ve třech prorážíme cestu do CIII. Střídáme se po padesáti krocích. Jde o monotónní dřinu. Vzhledem k tomu že jsme vyrazili poměrně brzo nám tolik nekomplikuje cestu „kulatej vrah“. Zato nás zdrží překonání dvou trhlin. V táboře mě Suunto hodinky ukazujou – za čtyři hodiny 425 m. Stan stojí nepoškozenej, nakonec jsme zpátky jen po pěti dnech. Máme relativně dost času dát se do pořádku a připravit si oblečení, jídlo a všechny detaily na zítřejší vrcholový „útok“. Uvnitř je ale takový peklo díky slunci, že půl odpoledne trávím raději venku jenom v Craftových spodkách a odkud vařím i když službu má Libor. Na mě vyšla ta ranní ( vlastně noční ) směna a tak se starám o to, aby v každý termosce i plastový lahvi byla voda. Jinak bych ji musel dělat ze sněhu v noci, což je mnohem větší zlo. A nejenom časově. Hitem pitnýho režimu je med z Vysočiny. Kámoš Jirka Zavřel mě s ním vybavuje na každou expedici. Poprvé jsme měli sílu ho dostat tak vysoko a je to k…. rozdíl jestli sladíte cukrem a nebo tímhle zázrakem! A když už jsem u jídla. V podstatě celou expedici jedeme ( mluvím hlavně o pohybu ve vejšce ) na Enervit. Oproti minulým rokům, kdy jsme ho měli taky, ale v podstatě šlo především o vrcholovej, závěrečnej den, letos máme snad všechny produkty a čokoláda a nebo Jesenky jsou jenom zpestřením. Bez gelů, minerálních tablet, tyčinek, koktejlů… si nedokážu naši stravu na cestě k vrcholu už představit!

Kluci chtějí vyrážet ve 24 hod. Pro mě by to znamenalo vstávat a vařit od 21h a tak je zjištně přesvědčuji startovat až v 1 hodinu po půlnoci. I tak do sebe musím naládovat prášek na spaní ( i když jsem na přednášce slečny dr. slyšel že se to nemá ), aby jsem v sedm hodin alespoň na chvíli usnul, když mám budíka na 22:30h. Ale oni tři chlapy v jednom spacáku se stejně moc nevyspí…

17. 7. Opravdu v jednu hodinu jsme před stanem a vyrážíme. Předpokládám, že každej slyšl o Pavlovově reflexu u psů. Pro nás už začíná bej známej Miskův reflex. Chudák se obleče, obuje, nasouká do úvazku, vyrazí… a musí. Na fixech v 7000 m a při -20 °C. Takže trochu zdržení. Nicméně se nám daří i tak bejt s rozedněním na místě, kde někdo staví CIV a kde jsem se při minulým pokusu rozhodl k návratu. Znamená to tempo zhruba 100 výškových metrů za hodinu. Tábor je opravdový „pohřebiště“ . Je tady vidět potrhaný zbytky několik desítek stanů. Neni se čenu divit, plac je přímo na hraně, turbulence je tady šílená a kdo stan ihned po pokusu o vrchol nezbalí, další periody dobrýho počasí se nedočká. Nelze tady stavět stan na měsíc jako v nižších táborech. Vejš od tud jde o bílá místa na mapě i pro mě. Směr je ale jasnej, nacházíme se pod vrcholovou stěnou. Její pyramida se nad náma tyčí víc než 600 m a pro nás to znamená traverz šikmo vpravo. Tady je naštěstí skoro všude sníh vyfoukanej a tak problém neni prošlapávání stopy, ale v poměrně prudkým sklonu neudělat chybu. Jízda by skončila až na ledovci nedaleko CI. Dobrých 1500m. Ale i přes narůstající vejšku začíná bejt vedro. Nejprv vedro, potom velký vedro a dál šílený vedro. I když mám na sobě lehčí verzi péřovky High Point, musí do batohu a lezu jen ve dvou vrstvách Craftu! Jedině na nohy je mě zima i přes to, že jsem si dal do jedný testovací hřející pytlík. Oproti minulýmu pokusu jsem si nevzal Craftový ponožky, ale zkusil jsem Merino. Zklamání, ale snad vydržím bez následků.

Okolo desátý hodiny jsme v sedle, nad kterým se tyčí svah vedoucí k vrcholu. Taky od tud vidíme poprvé na pohoří Indie a do nekonečných hor Tibetu! Na severu tuším i pohoří Ťan Šan a Pamír odkud jsem poprvé v životě, ještě za komanče viděl v dáli K2 a další osmitisícovky. Tenkrát mě ani ve snu nenapadlo že se k nějaký podívám na vlastní oči, natož že na ně někdy polezu!!!

Čeká nás zhruba posledních 400 m a i když toho máme plný zuby, začínáme věřit… Už od noci zároveň sledujeme asi deset lezců, kteří se snaží součastně s náma o sousední GI. Vidíme je už těsně pod vrcholem. Teprve další den se dovídáme, že skončili pouhých 100 m od vysněnýho cíle! I pro nás začíná bejt opět problém množství prachovýho sněhu. Nejenom kůli proražení stopy, ale i díky sklonu terénu. Začíná hrozit nebezpečí ujetí laviny. Libor je v krizi a tak šlapem s Miskou stopu sami, ale na jejím bezpečným směru se nemůžem shodnout. Po několika hodinách si už „užívám“ prvního konce výrazně sám. Připadám si jako ohař kterej chytil stopu. Už nejde odvolat. Někde nad sebou tuším vrchol, vejškový Lowy s mačkama zakopávám do svahu, ruce s cepínem jistím zaseknutím pro případ usmeknutí. Horizont nahoře už musí bejt hřeben. Poslední zakopnutí maček, vykukuju nad hřeben… a vidím K2, Broad Peak! Ale vrchol daleko vlevo. A já koukám na druhou stranu a vidím ledovec dva kilometry pod sebou! Přehazuju nohu přes ostrý vrcholový hřeben. Ve vejšce 8 000 m sedím obkročmo jako na koni. Na jednu stranu dva km na druhou ani nemyslím. Ale vrchol i když je jen několik desítek metrů nalevo vypadá nedosažitelně! Ostrej nezajištěnej hřeben s převějema. Když dolezou kluci, řešíme co teď. Padají všechny možný varianty, dokonce i nafotit se tady, ale nakonec začínám hřeben planýrovat cepínem a razit cestu směr vrchol. Zároveň vytrhávám lano který jsem našel, ale téměř u toho upadám do bezvědomí vyčerpáním. Navíc lano neni na konci zafixovaný, stejně bych z něj vyjel. „Blbých“ padesát metrů trvá několik dlouhých desítek minut. Vrchol!!! Přes vlhký oči dlouho nevidím. Užívám si sám. Potom vyndávám kameru a filmuju Miskovy poslední kroky. Padáme si do náručí jako před dlouhýma sedmi rokama na nedaleko stojícím vrcholu Broad Peaku. Jenom místo Martina se zanedlouho objímáme společně s Liborem!

PS. Několikahodinová práce. Miliony mozkových buněk jsou fuč, na víc nemám pokračování příště….

Radek