100 let Českého rozhlasu: Jeden rozhovor s Václavem Havlem se nikdy neodvysílal, vzpomíná Robert Tamchyna

Robert Tamchyna nastoupil do Českého rozhlasu hned po škole v roce 1989. V čem se rozhlas pro něj za těch 34 let proměnil? „Určitě je to tempo a rytmus, protože v celých 90. letech to bylo pomalejší. Pamatuji si třeba pětiminutové fejetony Karla Kyncla. A právě u něj nám jeden z někdejších rozhlasových šéfů říkal: ,Musíte být co nejkratší, přesně dvě minuty jako Kyncl.‘ A my jsme se mu smáli. Říkali jsme, že to je to umění skutečného rozhlasáka. Zkrotit čas, kdy vypráví pět minut, ale člověk má pocit, jakoby to uteklo za ty dvě minuty,“ vzpomíná moderátor.

Čtěte také

Na oslavy 100. výročí chystáme řadu překvapení, říká generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral

V té době potkával v práci i další rozhlasové legendy jako byli Jan Petránek, František Nepil nebo Věra Šťovíčková-Heroldová. „Pro mladého člověka to byla úžasná šance. Nejenom, že jsem je potkával, ale vtáhli mě do hry a brali jako parťáka. Nikdo z nich mi nedal najevo, že jsem začátečník.“

Hovory z Lán a Hovory v Lánech s Václavem Havlem

Jako moderátor usedl proti prezidentovi v pouhých 21 letech. Trému sice měl, ale ne moc velkou. „Nezapomínejte, že to nebyl klasický formát diskuse nebo rozhovoru. Já jsem byl v podstatě takový přerušovač projevu prezidenta republiky.“

Václav Havel, 2007|foto:Tomáš Vodňanský, Český rozhlas

Na natáčení rozhovorů s Václavem Havlem má mnoho vzpomínek, většinou veselých, ale některé i smutné. Třeba na jeden rozhovor, který nakonec Český rozhlas nikdy neodvysílal.

„Natáčeli jsme to v době, kdy umírala první dáma Olga Havlová. Václav Havel s tím souhlasil, neodmítl to. Bylo to tuším ve čtvrtek. Ona zemřela v pátek nebo v sobotu, a proto se to v neděli nevysílalo. Ale byla to v podstatě tichá domluva, o které prezident vůbec nevěděl. On prostě chtěl dostát povinnosti. Možná každý, kdo zažil odcházení nejbližšího, tak ví, že ta chvilka soustředění na něco jiného člověku třeba i pomůže. Chtěl ty Hovory natočit, ale na záznamu, na tom hlase to bylo samozřejmě znát. Nakonec se odvysílala vzpomínka na paní Olgu a nějaké americké gospely. Takže tenhle díl je schovaný v archivu a opravdu se nikdy nevysílal.“

Luděk Munzar a Josef Somr ve Viole

Několik let pracoval Robert Tamchyna také jako ředitel divadla Viola, kam se po 20 letech vrátil na divadelní prkna herec Luděk Munzar. „Původně to měl být jenom jeden večer, jedno setkání jako vzpomínka na výročí narození Františka Hrubína, a nakonec z toho bylo krásných pět let.“

Alex Mynářová a Robert Tamchyna|foto:Jana Myslivečková, Český rozhlas

Pro Luďka Munzara a stejně jako potom pro Josefa Somra byla Viola v podstatě poslední hereckou štací. Tehdejší její šéf to ale vnímá trochu jinak. „Herecké odcházení? Ne. Bylo to divadlo, kam oba pánové, jak pan Somr, tak pan Munzar, chodili moc rádi a byla to pro ně velká šance i příležitost. A diváci si moc vážili, že je tam mohou vidět. Violu totiž zvládnou jenom opravdu skuteční mistři.“

Vzpomínek ze svého profesního života má Robert Tamchyna nepočítaně. Jaké byly jeho veselé zážitky s Václavem Havlem a proč mu snědl koláčky? Jak vzpomíná na operní pěvkyni Soňu Červenou? Nejen ty si můžete poslechnout v záznamu celého rozhovoru s Alex. A uslyšíte také, jak si představuje Český rozhlas za dalších 100 let a co mu přeje.