Vzpomínka na spisovatele Jiřího Langera

Jiří byl nejmladší z náš tří bratří… Jednou, to už mu bylo jistě patnáct let, mě překvapil dotazem, který z českých básníků je mystik. Poradil jsem mu Otokara Březinu, jednoho z největších českých básníků, jenže těžko srozumitelného. Bratr přečetl celé jeho dílo a byl jím nadšen…

Za rok či dva později… se úplně ponořil do náboženství, vlastně do celého tajemného, abstraktního, mystického universa, které se nazývá náboženstvím. Ovšemže to bylo náboženství židovské… Nakonec se úplně oddal jeho učení a jeho tradičním příkazům a zvyklostem, až do všelijakých formalit a detailů, snad už archaických a jen symbolického významu.

Myslím, že k tomuto formálnímu podřízení se náboženskému rituálu přišel dřív než k vlastnímu obsahu náboženské ideje. Tu si asi teprve shledával a ujasňoval v těch velikých foliantech talmudu, nad kterými seděl celé noci s kloboukem na hlavě a polohlasně si v nich čítaje.

Všecky náboženské zvyky plnil hodně ostentativně a svému novému studiu se oddal tak naprosto, že vůbec přestal docházet do školy. Proti svému rodinnému okolí se uzavřel do samotářské málomluvnosti, jako by mu nestálo za to zabývat se světskými věcmi. Vzdal se všech potěšení, jaké mívá mladý chlapec, kamarádů, sportu, ba i těch koncertů České filharmonie.

Mohl jsem se na jeho počínání dívat ze dvou hledisek. Jako medik posledních ročníků mohl jsem soudit na sice opožděnou, ale doufejme pomíjivou pubertální psychopatii. Jako spisovatel řekl jsem si o něm: Snílek ghetta.

Otec Jiřímu denně rodičovsky kázal, aby myslil na praktické věci života, na svou budoucí existenci, a aby se moudře vrátil do školy. Jiří ho poslouchal beze slůvka odporu, skoro pokorně tiše…. Avšak v létě 1913 si spakoval malý kufřík s nejnutnějším prádlem, s několika knihami a s modlitebními řemínky, a odjel…

Teprve za několik týdnů přišel od něho lístek z východní Haliče, z města Belzu, abychom o něho neměli starost, že je zdráv a že nějaký čas tam pobude. Nuže, to byla jeho první cesta k chasidům a jeho první pobyt u nich, jak o něm sám píše ve vlastním úvodu k „Devíti branám“.