Vyrážíme z BC

Fotografie z BC

Vyrážíme z BC nahoru směr CII. Čeká nás 1 500 m. Vstávačka v 3:30 neni nic moc, zvlášť když vstáváte do lehkýho sněžení a mrazu, ale člověk si zvykne na hodně věcí. Nakonec od toho jsme tady. Aby jsme trpěli :-)

Batohy jsme naložily materiálem na přenos a hlavně jídlem. Spacáky neberem, cíl je v 6 500 m, kde máme tábor a veškerý vybavení. A protože si nesem i další karimatky do CIII, je před náma krásná vize “ princezny na hrášku“ protože budem spát na dvou, já dokonce na třech karimatkách!!! Kličkování v ledovci je rutina i když ne beze strachu.

Ledopád se mění každým dnem i když na hrůzu kterou jsem zažil behem první expedice na Dhaulaghiri zetím nemá. V depu kde máme uloženej plyn se trochu dohadujem kdo kolik přiloží.

Horší ale je že už vyšlo slunce a na platu kulatej vrah získává na síle. Cesta v pekelným žáru trvá o hodinu dýl než jsme čekali. V CI se setkáváme s klukama, lehce doplníme tekutiny a pokračujem dál. S Maretinem, Standou (přidal nám další vysílací techniku) a Kanaďankou Natali, která šla nahoru včera společně s nima.

Příhoda s Jackem:
Když vyrážíme říkal Martin že tam byl Polák kterej se ptal, že slyšel že Češi budou fixovat, jestli už jsou natažený lana. ( spal v CI ) Když mu Martin řekl že ještě ne, odvětil že viděl fixy od Čechů je jako vidět český válečný film… Našli jsme ho ležet ve stínu cizích stanů o 50 m dál. Čekal tam minimálně hodinu, místo toho aby alespoň pod stěnu prošlápnul stopu. Tu jsme v čerstvým sněhu museli prorazit my. Táhnul jsem za sebou 200 m fixních lan a tak jsem se navázal a vyrazil směr kuloár kde jsme chtěli lana pověsit, aby Standa s Martinem mohli vyjet po jumarech. Musel jsem se vyhnou čerstvýmu laviništi, kde jsem se zahrabával v čerstvým prašanu po krk a traverzovat nad ním. Ostatní lezli za mnou, protože první fix jsme plánovali až po 100 m. Jacek lezl posledení ve vyšlapaný stopě…

V čerstvým sněhu nešlo zajistit, pokusu obhodit skalní výběžekběhem výstupu jsem zanechal, když jsem si uvědomil že by se lano po několika slaněních předřelo. Po 300 m na předních hrotech jsem vylezl na hřeben s nafoukaným sněhem, kde jsem se snažil zoufale v navátým sněhu prokopat na firn, do pevnýho sněhu kde bych zarazil sněhovou skobu. 30 cm, 60 cm, metr…. pořád nic! Nakonec jsem ji provizorně zarazil, obhodil lano na lodní uzel a pokračoval dál do míst, kde jsem tušil pevnej sníh. Když jsem se otočil viděl jsem Martina jak zavrávoral, zasekl na poslední chvíli cepín a chytil se lana…

Konečně dávám sněhovou skobu na kterou se dá spolehnout. Dál nás čeká několikasetmetrovej nezajištěnej traverz. Problém je, že čím jsme vejš, tím přibývá čerstvýho lavinézního sněhu a navíc se pohybujem v absolutní mlze. Jedinej mám oranžový „rozsvěcovací“ brejle a tak razím dál cestu. Nosím sebou pokaždý dvoje Rudy Projecty. Tmavý a náhradní rozsvěcovací. Už kolikrát se mě to vyplatilo. Dneska zase. Ne že bych trochu nebloudil, ale nakonec trefuju místo kde tuším fixní lano.

Máme cestu do CII !!! Ale pořád ještě před sebou několik hodin lezení. A hlavně Martin a Standa toho mají plný zuby. I když standa tlačí na pilu, blíží se termín přenosu. Vybalujem satelitní techniku B gan, počítač Think Pad na vrcholu hřebene, v mlze a sněžení. Kontakt jsme nestihli o dvě minuty…!

Dostáváme další termín vstupu za dvě hodiny, balíme rychle přístroje a vyrážíme. Před sebou máme posledních 100 výškových metrů. Jacek kterej leze poslední se odpojuje, je doma, ostatní expedice mají stany v sedle. :-) Hrdina z Westerplate!

Blíží se večer, začíná bejt pěkná zima. Mám komlpetně promočený oba páry rukavic a palčáky nahoře ve stanu. Mráz mě začíná lehce (těžce) paralizovat. Natali která čeká na Martina na nás volá že Martin se vrací a sestupuje?!

Blíží se večer, tma, fouká… Což mezi nás vnáší trochu zmatek, vracíme se do tábora. Natali tam má malej stan pro dva, my máme další dva dvoumístný. Ale máme na šest lidí jen tři spacáky. Ostatní jsou nad náma v našem táboře a navíc řešíme kdo půjde za Martinem dolu do CI. Ale naštěstí se po několika minutách se situace měcí a Martin opět vystupuje nahoru. Vysvětlujem si situaci a rozhodujem se dosáhnout za každou cenu naší CII. Trefit cestu v mlze je boj, navíc sněhu je zoufale hodně a jeden úsek nemůžem dlouho přelezt, hrabeme se ve sněhu až po krk…

Po celým dnu lezení na čele přenechávám šlapání stopy a začínáme se střídat. Šílený, jsme jenom 10 metrů od CII. Libor se třepe zimou jak ratlík, nemá spodky a já přestávám cejtit ruce. Trpím a navíc se mě rozbyla mačka a upadla. Několik minut ji bez rukavic zoufale opravuju. Miska mezi tím hledá cestu přes trhlinu. Minule jsme tudy šli několikrát. Najednou se přede mnou otvírá obrovská díra a Miska mizí!!!

Koukám přes okraj trhliny a naštěstí ho vidím ležet v hloubce “ pouhých “ sedm metrů na sněhu kterej se pod ním prolomil. A je OK. Házíme mu druhej cepíma, ale okraje jsou příliš měký, nedá se zaseknout. Spouštím svůj cepín, kterej mám upevněnej na smyčce na úvazku a postupně táhnu, couvám a konečně se Miska objevuje nahoře. Společně dál zoufale v mlze, mrazu, hlubokým sněhu a blížící se tmě hledáme most přes obrovskou trhlinu.
Marně!!!
Já osobně sotva cítím ruce, vyčerpanej po celodenním ražení stopy, paralizovanej mrazem v mokrých rukavicích. Náš tábor je pouhých deset metrů od nás!

Rozhodujem se pro sestup do sedla v 6 368 m. Noc na krku, šest lidí, tři malý stany a tři spacáky…

Radek